na Blog.cz

Napadlo mě, že by se moje povídka Andělé, mohla obohatit sem tam o nějaký ten obrázek. Problém je v tom, že já nejsem zrovna ten typ, který by měl dost trpělivosti na to, aby něco podobného dotáhl do konce. Takže závěr je prostý:

Nedělám si iluze, že by chtěl někdo malovat ručně, ale kdyby to chtěl zkusit, proč ne... Měla jsem spíš na mysli obrázky ze hry Sims 2 (a na té dvojce trvám, protože postavičky ze trojky mi přijdou jak z plastelíny). Nemůžu nabídnout žádné peněžní ani dárkové ohodnocení, takže dušička, která by se k tomu odhodlala by tak musela činit naprosto dobrovolně, bez nátlaku a s vědomím, že za to nedostane vůbec nic (tedy maximálně reklamu, jestli se dá na mém blogu o nečem takovém vůbec mluvit).

Ti, kdo by se chtěli zúčastnit, musí poslat úvodní obrázek, foto či jak tomu chcete říkat. Upozorňuji, že k tomu bude potřeba přečíst si aspoň první tři kapitoly. Chci totiž, aby tyto obrázky byly nejméně dva a to

Důvod je prostý, chci vědět, jak si je představujete vy, případně, jak moc dobře je dokážete zpodobnit. Byla bych ráda, aby se na zaslaném obrázku dalo poznat, jak kvalitně dokážete vypracovat scény nebo alespoň to, že máte nějaké kreativní cítění (tzn. tři vystřižné obličeje mi nestačí).

Své výtvory můžete posílat na e-mail: aileene@email.cz

Protože vím, že možná nebude patrné, jak jednotlivé postavy vypadají, dám vám sem alespoň základní informace:

Charlotte - černé vlasy, zelené oči

Romi - karamelově hnědé vlasy, modré oči

Petr - blond vlasy, tmavě hnědé oči

Poté, co mi obrázky odešlete, pošlu vám potvrzovací e-mail o tom, že jste byli zařazeni do konkurzu. V případě, že vaše obrázky budou nejlepší, oznámím vám i tu skvělou novinu, že se mnou budete spolupracovat. Kdyby vám ovšem mezi tím došlo, že z nějakého důvodu není spolupráce možná, napište mi a zrušíme to. Já pak "místo ilustrátora" nabídnu dalšímu v pořadníku.

Na dalších bodech se domluvíme později. Jen poznámka: nejsem žádná harpyje a neočekávám, že mi pošlete deset obrázků denně. Není kam spěchat, důležitá je kvalita.

Vzhledem k tomu, že už je 18 kapitol napsaných (z toho 14 zveřejněných), můžete si případně přečíst, co bude dál třeba a jestli na to vaše síly vůbec stačí. Jinak nemusím doufám zdůrazňovat, že vybraný ilustrátor bude muset jednotlivé kapitoly číst a podle nich vytvářet obrázky:)

Takže... moc se těším na vaše výtvory, doufám, že jich bude co nejvíc, abych měla z čeho vybírat. Případné dotazy směřujete do komentářů.

Málem bych zapomněla:

Ovládat se je pomalu nemožné. V hlavě vám hučí. Vaše reflexy se vyostřují, jsou dokonalejší a rychlejší. Čím rychlejší reflexy, tím pomalejší je proti nim myšlení. A mít rychlé reflexy a pomalé uvažování je v některých situacích velmi nebezpečné. Zvlášť když se snažíte být poslem dobra. Když chcete přinést mír. Ať už vám to zní jakkoli směšně, snažíte se zlem zničit zlo, abyste ochránili to, co sami ničíte. V takové chvíli začínáte přemýšlet, jestli nestojíte na špatné straně. Proč se snažit o zničení něčeho, co má vlastně stejný cíl jako vy?

Najít Annabellu bylo směšně jednoduché. Za pár okamžiků jsme jí stáli tváří v tvář. Tedy já jsem jí stála tváří v tvář. Romi a Petr stáli za mnou.

Annabella byla z těch, které se dají nazvat atraktivními blondýnami. Štíhlá postava, blond vlasy smotané do elegantního drdolu, černé vyzývavé oči, sebejistý úsměv. Dlouhé nohy vyčuhující z bordové minisukně a bílobordový svetr s rolákem.

Prohlédla jsem si ji s mírným úšklebkem. Vypadala spíš jako modelka připravená na focení, než démonka, kterou mám zlikvidovat. Můj instinkt volal po krvi. Ta její voněla lidskostí. Za stovky let, co jsem členem tohoto světa, jsem potkala několik stvoření, která by se dala nazvat démony. Ale jen málokteré z nich mělo tak dokonale lidskou podobu. Lidskou se vším všudy. Dokonce jsem začala i pochybovat, jestli je to skutečně ona.

"Vím, na co myslíš," řekla s očima upřenýma na mně. Ani jsem si neuvědomila, že mě pozoruje s takovou intenzitou. "Moje srdce bije. Prohání se jím krev. Láká tě. Chceš vědět proč?" Udělala pomalý krok mým směrem. Nedokázala jsem udělat ani jeden sebemenší pohyb. "Protože já jsem živá. Démoni rádi mísí svou krev s lidskou. Výsledkem jsou démonská stvoření, která jsou od lidí k nerozeznání. Mají lidskou tvář, lidskou krev, dokonce jsou smrtelní, jako lidé." Ke konci už skoro šeptala. Něco mi říkalo, že mě chce k něčemu vyprovokovat nebo možná jen ochromit. "Chceš vědět, čím se lišíme?" zeptala se mírně nakloněná ke mně. Nebála se. Ani trochu ne. Ale měla by, vzhledem k tomu, co všechno mi právě přiznala.

"Ne!" slyšela jsem vykřiknout Romi těsně před tím, než mě žhavé zelené plameny srazily k zemi. Bylo to nečekané a byla to pořádná rána. Po staletích jsem pocítila něco, co by se dalo nazvat náznakem bolesti. Trvalo mi jen několik vteřin, než jsem se vzpamatovala a byla zase na nohou. Jako před tím dokonale ve formě.

V první řadě se podíváme na pár základních informací ohledně rodokmenů. Pokud si někdo myslí, že rodokmen je věc čistě pro psy, neberu mu jeho názor, ale pak by tedy rozhodně neměl číst dál.

Na začátku bádání je třeba si ujasnit několik věcí. Podívejme se na ně nyní společně...

Rodokmen je soupiš všech našich předků, kteří nosili stejné příjmení.

Většinou se dělá tzv. rodokmen "po meči", který sleduje pouze mužskou linii, tzn. syn -> otec -> dědeček -> pradědeček...

To ovšem není pravidlo. Někoho naopak zajímá, odkud pocházely ženy z jeho rokmenu. Samozřejmě i to se dá vypátrat, ale bude to obtížnější, protože, co si budeme povídat, holky mají prostě smůlu, že mění své příjmení podle manžela a většinou se i stěhují na míle daleko.

6. dubna 13:19, Capinota, Bolívie

Nadir se posadil na pohovku vedle Austena - zelenookého kluka s rukama složeným na prsou. Rikuto - Japonec s krátkými černými vlasy- chodil před nimi sem a tam. Denny, bledý jako vždycky, stál u okna a pozoroval krajinu.

Všichni mlčky čekali, až se k nim připojí poslední člen jejich pětice. Když se konečně objevil, nevěnoval jim ani slovo na pozdrav. Sedl si na opěrátko pohovky a nevšímal si jich.

"Zase jdeš pozdě, Eriku," řekl Austen tvrdým hlasem.

Erik se na něj podíval bez sebemenšího zájmu. "Měl jsem školu," odpověděl stroze.

"Ta není důležitější než naše poslání," opáčil znovu Austen.

Pro některé lidi je snazší svěřit se cizím lidem, než těm, které znají léta. Proto ti nyní nabízím své "ucho".

Pokud máš problém, který nemůžeš vyřešit, nebo jenom potřebuješ znát další názor, klidně napiš. Ráda pomůžu.

Týká se to i názorů ohledně článků. Nabízím objektivní kritiku, možná i nějakou tu radu.