na Blog.cz

Být člověkem řekli byste, že se všechno vrací ke starému, že máte v srdci opět klid. Ale vy žádné srdce nemáte, natož klid. Je to jen iluze, která se vám stále znovu a znovu objevuje v mysli. Klid je jen jedno slovo z mnoha. Nemá pro vás naprosto žádný reálný význam. Stejně jako strach nebo vina. Uvnitř vás není nic. Žádný sebemenší kousek jakéhokoli citu…

Uplynul víc jak týden. Romi ani toho kluka jsem po celou tu dobu skutečně neviděla. Takže to vypadalo, že přece jenom drží slovo. Rozhodla jsem se plně soustředit na výuku, i když zrovna tohle jsem nepotřebovala. Státní správa Německa v 18. století.

Třídou to zašustilo. Ohlédla jsem se. Jedna holka přišla pozdě. Zdálo se mi, že ji odněkud znám. Štíhlá

Je zvláštní, jak snadno se dá změnit směr. Vaše přesvědčení, že nikdo není nad vámi, že jste volní a nezávislí, se najednou zdá být jen dalším blábolem. Neohlížet se na nic a na nikoho, to dřív bylo vaším mottem. Dřív to šlo. Teď už ne. Bez sebemenšího varování se váš život přetočí vzhůru nohama. Nemáte tušení, co dělat. Co je správné. Ale správné pro koho? Pro vás nebo pro ty, co vás drží v šachu?

Nechtělo se mi jí poslechnout. Ale Romi nevypadala, že by byla ochotná přistoupit na jakýkoli kompromis. Chvíli tam jen tak stála. Pak se kolem ní rozzářilo bílé světlo, přes které jsem nebyla schopná vidět. Stoprocentní utajení, projela mi hlavou

21. března 02:48, ČB

Vzbudila se úplně zpocená. Cítila, jak jí po zádech stékají studené kapičky potu. S vyděšenýma očima se dívala na zeď před sebou. Celá se třásla. Až s ubíhajícími minutami se jí dech opět zpomaloval. Sáhla si rukou na čelo. Bylo vařící. Nepochybovala o tom, že má horečku. Poslední dobou se jí to stávalo často. Sny, kterým nerozuměla. Sny, které ji děsily. Ale to, co viděl dnes… Nikdy necítila tak strašnou potřebu na nějaký sen zapomenout. Ale věděla, že se to nestane. Tak jako jindy si bude pamatovat každý sebemenší detail toho snu. Opatrně se znovu položila. Očima mapovala strop. Proti své vůli začala přemýšlet o tom, co se jí zdálo.

Viděla děvče. Typovala jí tak dvanáct let. Krčila se v koutu tmavé jídelny. Ruce měla přitisknuté ke tváři. Plakala. Když stáhla ruce, aby si jimi objala kolena, Mariana viděla, že má tváře umazané od krve. I vlasy spletené do dlouhých černých copanů, byly slepené krví.

Nepochybně byla noc. Jediné, co se v domě ozývalo, byly vzlyky malého děvčete. Pak dívka vylekaně zvedla hlavu. Mariana si uvědomila, že slyší kroky. Lehké klapavé kroky. Někdo šel směrem k nim. Mariana ho cítila za zády, ale nemohla se otočit. Bylo ale jasné, že holčička ho vidí. S napětím čekala, co bude dál. Ale nebylo nic. Tajemná postava byla najednou pryč stejně jako holčička. Jako by to byl skok v čase. Okny dovnitř proudilo světlo. Z vedlejšího pokoje se ozývaly hlasy. Mariana jim nerozuměla. Mluvili anglicky. Pomalu se šla podívat, co se tam děje. Nakoukla do vedlejšího pokoje. Byl to obývák. Ale toho si nevšímala. První, co upoutalo její pozornost, byla kaluž krve na zemi a lidé stojící kolem. Udělala několik kroků k nim a pak uviděla zbytek té

Tuhle knížku jsem dočetla těsně před prázdninama...

Varování: Může odhalovat zápletky děje!!!

U prvního dílu jsem kritizovala začátek knihy. Ten byl tady mnohem lepší. Sem tam se lehce připomíná, co se odehrálo v minulém dílu, ale jinak jde

děl plynule dopředu.

Obě knihy na sebe navzájem navazují. "Zrazená" plynule pokračuje tam, kde "Označená" skončila.

Líbí se mi nové zápletky i popisování Zoeyiných dilema co se týče milostného života, i když si myslím, že začínat si se třema klukama najednou mi k celkovému charakteru Zoey moc nesedí.

Velmi zajímavá je přeměna charakteru jednotlivých postav, podle zažitého systému hodný-> zlý, zlý->hodný.

Co mě velmi překvapilo byla smrt Zoeyny nejlepší kamarádky. Popravdě ani nevím, jak na to mám reagovat. Moc se mi to nelíbí, ale asi to má nějaký skrytý význam. Můj osobní typ je, že se do příště dočkám příchodu někoho nového. No, uvidíme...

Tak jak jsem už napsala, mám jen tři zásady.

Vím, myslíte si, že někdo takový ve věku 17-ti let ani neexistuje. Ale to je omyl. Jsem to já a zdaleka nejsem sama. Ale ne každý to chce přiznat. Důvod?

Chápu, že to, co teď řeknu, resp. napíšu, je dost omletá fráze, ale myslím, že je pravdivá. Skutečným přátelům nezáleží na tom, jestli se za víkend dokážete desetrát ztřískat tak, že o sobě nic nevíte. Naopak, respektují vaše rozhodnutí.

Tímhle jsem si prošla na základce. Ostatně, kde jinde. Tam to všechno začíná. Z dětí rostou skoro dospělí a pití k tomu vývoji patří. Před rozlučákem se mě polovina třídy snažila přesvědčit, abych pila s nima. Odmítla jsem a byla jsem šťatná, když jsem viděla, že oni to chápou a respektují. Nikdo z nich mě do toho pak už nenutil.

Nejspíš si myslíte: Zase jedna oblblá z těch přednášek o zdraví.

Ale ne, s tím to nesouvisí. Tohle bylo moje svobodné rozhodnutí, jedno z mála, které jsem kdy udělala. A ne proto, že jsem ze všech koutů slyšela, jak je to škodlivé. Protože si myslím, že ty přednášky, kterými je celý školní rok nabitý, stejně k ničemu nejsou. Ti, kdo už kouří se kvůli nim nerozhodou toho jen tak nechat. Udělala jsem to, protože mám vlastní hlavu. Nepotřebuji být jako každý druhý, na kterého se podívám. O to já nestojím. 

20. března 20:10, Peking

Procházela davem. Nad hlavou jí poblikávala barevná světla. Všude kolem ní lidé tančili do rytmu disko hudby. Konečně se dostala na druhou stranu parketu. Schovala se za jeden ze zrcadlových sloupů a pořádně se rozhlédla kolem. Věděla, že tu Hina dneska bude, tak proč ji nikde neviděla?
Přejížděla očima po parketu i po balkoně nad ním. Otáčela se bezradně pořád dokola ve snaze zachytit její tvář. Ale bylo to jako hledat jehlu v kupce sena. Podívala se ke schodům, které vedly na ulici. U zábradlí postával líbající se pár a dovnitř plynule vcházeli další lidé. Otočila se na opačnou stranu a podívala se ke schodům, které vedli do horního patra. Také tam postávali lidé s kelímky s pitím v ruce a pohupovali se do rytmu hudby. Na mezipatře, kde se schody lámaly do opačného směru, stála Joaquina a krčila rameny. Také ona nic nenašla.

Ellen se opřela o zrcadlový sloup a povzdechla si. Jestli ji najdou, bude to zázrak. A zázraky se dějí, pomyslela si, když v odraze protějšího sloupu uviděla dívku v růžovém svetru. Hina.

Ellen se okamžitě narovnala. Otočila se zpět k mezipatru, ale Joaquina už tam nebyla. Rozhodla se tedy s Hinou promluvit sama. Pomalým krokem se vydala k ní. A jak s ní měla vůbec mluvit? Anglicky? Mohla se spolehnout na to, že to umí? Ellen čínsky neuměla, ale mohla zkusit

19. března 14:28, Peking

Ellen netrpělivě přešlápla. Stáli na ulici a všude kolem nich se to hemžilo studenty, kterým právě skončila škola. Ani tu vytouženou sprchu si nestihla dát. Alespoň, že se stihla převléct. Teplotní rozdíly mezi Austrálií, ze které přijely, a jarní Čínou byly přece jenom znatelné.

Joaquina vedle ní zalovila ve své pletené tašce a vytáhla fotku. Krátce se na ni podívala a pak ji podala Ellen.

"Tohle je ona. Až ji uvidíš, tak mi řekni," řekla a dál se soustředila na obličeje v davu, který se valil ze dveří školy.

Ellen si povzdechla. "Vždyť vypadají všichni stejně." Její stížnosti jí ale nebyly nic platné. Střídavě se dívala na fotku a na tváře lidí kolem. Dívka na fotce měla oválný obličej s černýma úzkýma očima. Mezi nimi malý nos a nijak výrazná ústa. A jako všichni ostatní, dlouhé černé vlasy. Ellen by jí typovala nejvýš osmnáct let. A vzhledem k tomu, že stály před budovou střední školy, tak se asi moc nepletla.

19. března 14:10, Peking

Nechaly se zavést do svého pokoje. Byl ve druhém poschodí a podle všeho to nebyl pokojík pro jen tak nějaké hosty. Už způsob, jakým s nimi mluvila recepční, ukazoval, že Joaquina musela zaplatit slušnou částku za všechen ten komfort, který jim jistě dopřejí.

Jejich mladý průvodce a nosič kufrů v jedné osobě se zastavil a s úsměvem se na ně otočil.

"Prosím, tohle je vaše apartmá," řekl bezchybnou angličtinou.

"Děkuji," odpověděla s úsměvem Joaquina a vešla. Za ní poslušně vešel i její doprovod a nosič. Postavil kufry do ložnice a tiše se vytratil.

Joaquina se posadila na velkou bílou pohovku v luxusním obýváku, který byl nejspíš největší místností tohohle apartmánu. Natáhla ruce po celé délce opěradla a zadívala se na dívku strnule stojící ve dveřích. Drobná dívka v černých riflových kraťasech s pruhovaným tílkem. Krátce střižené černé vlasy a něžný obličejík s ostrou bradou. Malý nos, ale zato krásné oči, které jen tak někdo nezapomíná. Jejich barva připomínala safír. Temně modré s jemnými odstíny fialové.

Stále nervózně postávala mezi dveřmi a křížila nohy.

"Pojď přece dál," vybídla ji Joaquina.

Příběh pěti dívek. Každá je z jiného kontinentu, z jiné země a jsou rozdílného věku i víry. Mají různé zájmy a jejich životy se nijak nepodobají. Spojuje je jen jediná věc. Jejich poslání. Poslání, o kterém ví zatím jen jedna z nich.

Jejich úkolem je změnit minulost a tím i budoucnost. Svět, ve kterém žijí je sice moderní, ovlivněný pokrokem, ale některé věci se v dějinách pokroku se stát neměly. Je teď na nich, aby to změnily.

V přípravě na cestu jim pomáhá jejich učitelka Joaquina. Je samozřejmé, že nic nejde tak lehce, jak se řekne. Proti nim stojí pětice chlapců, kteří mají také svůj úkol. Znemožnit jim změnu. Je vede Joaquinin dávný sok Osmán.

Jenže se stane něco, s čím Osmán nepočítal. Jeden z jeho svěřenců se zamiluje do Joaquininy chráněnky a je rozhodnutý ji za každou cenu ochránit před vším, co by jí mohl Osmán a jeho další svěřenci udělat. Tím se pomalu chýlí ke straně dobra…

Žánr: fantasy

Prostředí: celý svět

Datace: současnost

Hl. postavy: Mariana Erbenová

                    Ellen Wilbyová

                    Kailee Melmanová

                    Shadiya Al-Samis

                    Hina Yong

                    Erik Máler

Vedlejší postavy: Denny Anderssen

                            Austen Alderson 

                            Nadir Taha

                            Rikuto Tien

                            Osmán Ostigoza 

                            Joaquina Diazová

                            Nuan, Xiu

                            Lily, a další...

Klíčová slova: povinnost, přátelství, láska, osud

Aktuální stav: rozepsaná

                   

                   

Myslíte si, že všechno máte pod kontrolou. Že ta nejhorší krize je za vámi. Ale opak je pravdou. To vábivé volání se ve vaší hlavě ozývá stále silněji a bránit se mu, vyžaduje spoustu nové energie. Je to jako začarovaný kruh. Bránit se, znamená podléhat o to víc. S každou minutou se víc a víc přibližujete zakázanému. Proč? Z jediného prostého důvodu. Potřebujete sílu na další obranu. Načerpat ji je přece tak jednoduché. Stačí pár okamžiků. Pár nevinných slov. Všechno ostatní jde pak už tak zázračně samo.

Odpor, se kterým jste přicházeli, mizí v neznámu. Cítíte uspokojení. Zvrácenou radost, která naplňuje každý milimetr vašeho těla. Všechna předsevzetí jsou pryč. Neexistuje nic jako

Příběh je psaný z pohledu Charlotte - pět set let staré upírky. Její cíl je jasný: prosekávat se svou vyměřenou věčností. Do cesty jí ale vstoupí anděl, bytost, která je nejen jejím opakem, ale je silnější než ona sama.

Zaplétat se s někým takovým Charlotte rozhodně nemá v plánu, a proto uzavřou příměří. To se brzy stane spojenectvím proti démonce, která má v plánu zničit lidstvo.

Společný cíl ukáže Charlotte novou cestu. Cestu, kterou by mohla jít, kdyby se rozhodla změnit svůj život...