Díváte se kolem sebe, ale je to, jako byste byli slepí. Posloucháte, ale jako byste nic neslyšeli. Cítíte, ale nerozeznáváte vůně. Z nějakého důvodu jste automaticky vypnuli všechno, na co jste dřív mohli spoléhat. Objevuje se u vás něco naprosto nepoznaného, něco nového. Touha. Touha být jako ostatní. Touha být znovu člověkem…
Seděla jsem u svého počítače zavalená knihami. Po pravé ruce mi stála vysoká průhledná sklenice do půlky plná červené tekutiny. Soustředěně jsem zapisovala nové poznatky z knih do počítače.
Rýsovala se mi tam přibližná podoba mojí seminární práce. Chtěla jsem ji mít hotovou, co nejdřív. Bylo zvláštní po tak dlouhé době cítit něco jako zodpovědnost.
Rýsovala se mi tam přibližná podoba mojí seminární práce. Chtěla jsem ji mít hotovou, co nejdřív. Bylo zvláštní po tak dlouhé době cítit něco jako zodpovědnost.
Bytem se ostře rozdrnčel zvonek. Nejdřív jsem se jen nevěřícně otočila ke dveřím. Zvonění se opakovalo. Ve vteřině jsem byla u dveří. Ani jsem se nepotřebovala koukat do kukátka. Můj čich zase jednou zapracoval. Poznala jsem pach Rominy krve.
Otevřela jsem. "Trochu pozdě na návštěvu, ne?" řekla jsem s úšklebkem opřená o hranu dveří.
Romi se na mě dívala s podivným nic neříkajícím pohledem. V tu chvíli vypadala spíš jako jedna z nás, než jako anděl. Byla celá v černém. Černé kalhoty, rolák, boty, kolem krku se jí dokonce houpal černý krystal
