na Blog.cz

Naděje…Vysvětlovat ten pojem? Zbytečné. Každý si pod tím dokáže něco představit. A ať už je to cokoli, je to váš výklad a já nemám v úmyslu na něm cokoli měnit.

Naděje a obava jsou nerozlučné. To řekl François de La Rochefoucauld.

Ale je to skutečně pravda? Opravdu se bojíme toho, v co doufáme? Dejme si pár příkladů a vy sami pak můžete posoudit, zda je to pravda nebo ne.

První příklad - možná trochu kýčovitý - z citových oblastí: Se sousedovic holkou/klukem se znáte už od školky. Stále doufáte, že společná cesta do školy, společná lavice a dokonce i společné psaní úkolů, by jednou mohlo znamenat mnohem víc, než jen frázovité přátelství. Zároveň ale pociťujete zvláštní tíseň z toho, co bude, když se to nepovede. A když se to povede, na jak dlouho to bude? Takže, když se konečně přestanete klepat z toho, že budete odmítnuti, přijde jiný strach z toho, že dostanete kopačky.

Druhý příklad z oblasti blogů a spisovatelství: Dejme tomu, že jste právě vytvořili svůj první blog. Vaším cílem je napsat v co nejkratším čase dokonalou povídku. Nejlíp přesně takovou jakou jste včera dočetli někde jinde. Už když píšete první větu, si představujete, jak vám pod článkem přibývají obdivné komentáře. Jenže těsně před tím ne zmáčknete Vložit, vás začne hlodat pochybnost. Co, když se to nebude líbit? Co když to nikdo nebude číst? Nikdo tam nebude chodit? Budu to psát zbytečně? Jo, to je riziko. A měl by s ním počítat každý, kdo má nějaký blog.

Třetí příklad - v žádném případě nechci, aby to vyznělo jako urážka, protože i když já sama nejsem věřící, respektuji víru ostatních - z oblasti náboženství: Jste věřící. Věříte ve spasení a posmrtný život. Žijete v domnění, že na smrti není nic špatného. Že váš život bude pokračovat na dalším, možná lepším, místě. Ale pak přijde ten okamžik, kdy cítíte, že umíráte. Váš čas se nemilosrdně krátí a, i když máte stále svou víru, najednou cítíte strach ze smrti. Obavy z toho, že přece jen nebude nic.

Dobře, tak to byly tři příklady. Vraťme se tedy k původní otázce: Je skutečně pravda, že naději doprovází obavy? Odpověď? Je to subjektivní. Každý se k daným věcem dokáže postavit jinak. Možná, že vy byste se v příkladových situacích zachovali jinak. A to je právě to. Každý jsme jiný. Prožíváme své malé i velké naděje, ale nikdy ne jenom je. Často jim dělá společnost i další pocit. Ať už jsou to obavy, nadšení nebo adrenalin.

Po dlouhé době se zase rozpovídám o mojí knihovničce  Četla jsem docela pocitvě, ale nebyl čas na psaní...jak bycho nazvala...subjektivního pohledu? Knížku Přijdu tě zabít od Kathy Reichsové jsem měla půjčenou na začátku prázdnin, tak se pokusím vzpomenout si, jak na mě působila. Moc toho asi dohromady nedám, ale dobře mi tak, aspoň budu příště psát rovnou.

Kdo prošel můj dotazník, tak asi ví, že mám ráda Sběratele kostí, takže jsem si nemohla odpustit knižní předlohu. První, co mě okamžitě bilo do očí, byl fakt, že Temperance je rozvedená a má dospělou nebo skoro dospělou dceru a také její pohled na svět je mnohem "normálnější" bez potřeby najít ke všemu racionální vysvětlení.

Ale teď čistě ke knížce.

Psaná v ich-formě, opět se přikláním k názoru, že je to lepší. V detektivkách je asi opravdu praktičtější sledovat jen jednu linii.

Musím se přiznat, že ze začátku jsem se do četení musela nutit, ale později mě to pohltilo. Popis prostředí i práce je barvitý a působí věrohodně (vzhledem ke specializaci autorky se není co divit). Zhruba v půlce, kdy se začíná naplno rozjíždět vyšetřování sériových vražd, je moc hezky popsán postup vyšetřování, kousek po kousku. 

Líbilo se mi, že až do konce jsem vlastně nevěděla, kdo je vrah, protože ta postava tam nikdy před tím nevystupovala.

Malé shrnutí: napínavá detektivna, skvělí popis míst, lidí i práce, děj jde plynule, čte se moc hezky, romantika - nulová :D takže kdo radši žánr pusa sem pusa tam, tak tohle není pro vás.  

Neustále je potkáváte kolem sebe. Lidi, kteří říkají, že oni si nevybrali, že se chtějí narodit. Že se jich na to nikdo neptal. Nepatrně se usmíváte nad jejich hloupostí. Protože vy si uvědomujete, že není nic křehčího než lidský život. Tak snadno, jako byl dán, může být i vzat. Pod rukama vám za ta léta prošli desetitisíce takových lidí. Jste upír a lidé říkají, že pro vás lidský život nic neznamená. Ale to není pravda. Každé srdce, které slyšíte tlouct, každá kapka krve, kterou ochutnáte, každé teplé tělo, které vám projde rukama, vám připomíná, že jste kdysi byli taky takoví. Vrací vám vzpomínky. A zvlášť tu jednu. Vás se taky nikdo neptal, jestli se chcete stát krvelačnou zrůdou. Jestli chcete být upírem…

Neklidně jsem přešlapovala před kostelem. Co chvíli jsem vrhala vražedný pohled na dva chrliče nad vchodem. Existovalo jen velmi málo věcí, které by mě mohly zastavit nebo mi dokonce ublížit. Neuvěřitelně mě rozčilovalo, že chrliče patří mezi tu

Na tichou krajinu se lehce snášela bělostná třpytivá mlha. Sluce, které stálo na modré obloze, jako by bylo jen zlatou mincí na blankytném atlasu. Jeho paprsky nemohly prostoupit hustou mlhou. Všude bylo ticho. Jen odkudsi se ozýval dívčí pláč…

V té tiché krajině nebyl nikdo. Jen podél pastvin rostly staré bezy. Jen oni znaly tajemství toho pláče. Jen oni, v jejichž vzpomínkách zazníval místo pláče smích.

Tajemný smích mizel a znovu se rozezníval. Mladé smrčky, které vysázeli nedávno lidé, se třásly. Tajemná dívka bez tváře, tajemný pláč bez slz. Ale ty bezy chtěly vyprávět. Chtěly konečně prozradit tajemnou minulost těch míst. Chtěli se podělit o utrpení dívky, jejíž pláč se ozýval po staletí v bílé mlze.

"Stojíme tu už hodnou řadu let. Znali jsme tu dívku. Znali jsme její smích. Teď známe jen její pláč. Žila tu, dýchala stejný vzduch a oplácela polibky, toho, kdo ji miloval. Naše větve je chránili před sluncem i před zraky ostatních. Je to už tak dávno. Tak dávno jsou pryč ty doby, kdy mužským vlastnostem dominovaly čest a hrdost. A právě v téhle době žila ona. To tahle doba jí vzala všechno. Hrdost jejího bratra, který byl rozhodnut bránit čest sestřinu a pozvedl proti její lásce zbraň.

Byli jsme jen tichými svědky souboje, který proběhl za chladného podzimního rána, kdy se na zem snášela mlha. Mlha, v níž se objevila ona, aby naposled sevřela v náruči tělo mrtvého milence. Aby navždy proklela svého bratra a kraj, ve kterém vyrostla. Pak už ji nikdo neviděl. Jen v kraji pod jejím prokletím jako by se zastavil čas. Mlha, studené slunce i její pláč… To všechno zůstává stejné. Jen mi stárneme. A vyprávíme příběh, který lidé už zapomněli."

Druhý článek do tématu Vynálezy. Tentokrát se podíváme na zoubek vynálezcům bleskosvodů.

Kandidáty na prvenství v jeho vynalezení tady máme hned dva. Oba pracovali samostatně, aniž by věděli o tom druhém, který na druhém konci zeměkoule dostal stejný nápad. A protože jsme Češi, představíme si nejprve českého vynálezce. Je jím Prokop Diviš.

Diviš dlouho studoval atmosférickou elektřinu, než sestavil první 13 m vysoký bleskosvod v Čechách a možná i v Evropě. Ze tří železných tyčí vytvořil horizontální kříž, na který upevnil dvanáct kovových krabic. Krabice na sobě měly kovové hroty a byly vystlány železnými pilinami, pro lepší vodivost. Třináctá krabice na vrcholu sloužila k plašení ptáků. Celou svou konstrukci pak Diviš upevnil do země a zajistil tak její uzemnění. To se stalo 15.6.1754.

Druhým vynálezcem je Američan Benjamin Franklin.

Všechno začalo pokusem 15.6.1752. Otázka zní: souvisí

hrom s bleskem? Souvisí. O tom se Franklin přesvědčil jednoho bouřkového dne, když si vyšel pouštět draka. J Samozřejmě jako vědec to měl promyšlené. Draka upevnil na kovovou tyč a pouštěl ho vysoko do mraků. Blesky opravdu přes draka proudily až k tyči. V důsledku toho pak vynalezl bleskosvod, který fungoval na v podstatě na stejném principu jako ten Divišův. Elektřinu vedl z mraků rovnou do země a zabránil tak zničení domů.

Zdroje: text: http://fyzsem.fjfi.cvut.cz/2005-2006/Zima05/proc/divis.pdf

Články k tomuto tématu:

Prvním článkem k zářijovému tématu Vynálezy, jsou Ponorky.

První světová válka ponorky zapojila aktivně do boje. Proto musely vznikat také lodě speciálně upravené k boji s nimi. První potopená loď ponorkou v této válce, byl anglický křižník Pathfinder, který šel ke dnu 5. 9. 1914 za pomoci německé ponorky U-21. Naopak neúspěšnou misí byl pokus z března následujícího roku. Útok ponorky U-7 na bitevní loď Dreadnought skončil fiaskem. Spolu s ponorkou šel ke dnu i její kapitán Weddingen.

Zdroje: text: http://www.uboat.cz/historie/zacatek.htm

            obrázky: viz popisek obrázku

Rozhodla jsem se - a doufám, že mi to nějaký ten čas vydrží -  na každý měsíc zadat téma, ke kterému budu přidávat články. A protože už všichni víte (pokud ne, tak to říkám teď), že mým koníčkem je historie, bude každé téma mít kořeny právě tam.

Budu se snažit přidávat co nejvíc článků a prezentovat je formou, která snad nebude zdlouhavá a nudná. Samozřejmě uvítám vaše komentáře, nápady a připomínky.

Být jiný? Na tom není nic špatného. Lišit se znamená říct: Jsem člověk, ne kopie. A vy to cítíte na vlastní kůži. To, co dokážete, by se dalo nazvat darem. V dávných dobách by se řeklo, dar od Boha. A Bůh nerozdává dary bezdůvodně. Ale utěšovat se něčím takovým, jako že vytříbené smysly, rychlejší reflexy a dokonalou schopnost regulovat svoje pocity, jste dostaly od bytosti, která je zahalená bílými mráčky, zatímco vy jste odkázáni na život plný krve, je dost naivní. Bůh s přeměnou na to, co jste neměl vůbec nic společného. V tu chvíli na vás zapomněl…

Nebylo pro nás tak těžké zjistit, co se tady vlastně děje. A s malou pomocí Rominých tajemných nadřízených, ani kdo za tím stojí. Najít ho zabralo Romi zhruba deset minut. Ukázalo se totiž, že tak jako mi, studuje na univerzitě. Dostat z něj podrobnosti byla moje práce. A přiznávám, že se mi to velmi líbilo. I když Romi a její chráněnec měli k mým metodám výhrady, dostala jsem z toho nebožáčka všechno, co jsme potřebovali.

Ale abych nepředbíhala. Ten "nebožáček" se jmenuje Ludwig a tak jako zhruba dalších padesát lidí studuje medicínskou biologii, která mě osobně neříká vůbec nic. Ale to pro mě nebylo vůbec důležité. Důležitý byl jeho původ. A ten mi říkal dost. Jasné podrobnosti jsem si vybavila, když vyslovil své příjmení. Hedrik.