Ovládat se je pomalu nemožné. V hlavě vám hučí. Vaše reflexy se vyostřují, jsou dokonalejší a rychlejší. Čím rychlejší reflexy, tím pomalejší je proti nim myšlení. A mít rychlé reflexy a pomalé uvažování je v některých situacích velmi nebezpečné. Zvlášť když se snažíte být poslem dobra. Když chcete přinést mír. Ať už vám to zní jakkoli směšně, snažíte se zlem zničit zlo, abyste ochránili to, co sami ničíte. V takové chvíli začínáte přemýšlet, jestli nestojíte na špatné straně. Proč se snažit o zničení něčeho, co má vlastně stejný cíl jako vy?
Najít Annabellu bylo směšně jednoduché. Za pár okamžiků jsme jí stáli tváří v tvář. Tedy já jsem jí stála tváří v tvář. Romi a Petr stáli za mnou.
Annabella byla z těch, které se dají nazvat atraktivními blondýnami. Štíhlá postava, blond vlasy smotané do elegantního drdolu, černé vyzývavé oči, sebejistý úsměv. Dlouhé nohy vyčuhující z bordové minisukně a bílobordový svetr s rolákem.
Prohlédla jsem si ji s mírným úšklebkem. Vypadala spíš jako modelka připravená na focení, než démonka, kterou mám zlikvidovat. Můj instinkt volal po krvi. Ta její voněla lidskostí. Za stovky let, co jsem členem tohoto světa, jsem potkala několik stvoření, která by se dala nazvat démony. Ale jen málokteré z nich mělo tak dokonale lidskou podobu. Lidskou se vším všudy. Dokonce jsem začala i pochybovat, jestli je to skutečně ona.
"Vím, na co myslíš," řekla s očima upřenýma na mně. Ani jsem si neuvědomila, že mě pozoruje s takovou intenzitou. "Moje srdce bije. Prohání se jím krev. Láká tě. Chceš vědět proč?" Udělala pomalý krok mým směrem. Nedokázala jsem udělat ani jeden sebemenší pohyb. "Protože já jsem živá. Démoni rádi mísí svou krev s lidskou. Výsledkem jsou démonská stvoření, která jsou od lidí k nerozeznání. Mají lidskou tvář, lidskou krev, dokonce jsou smrtelní, jako lidé." Ke konci už skoro šeptala. Něco mi říkalo, že mě chce k něčemu vyprovokovat nebo možná jen ochromit. "Chceš vědět, čím se lišíme?" zeptala se mírně nakloněná ke mně. Nebála se. Ani trochu ne. Ale měla by, vzhledem k tomu, co všechno mi právě přiznala.
"Ne!" slyšela jsem vykřiknout Romi těsně před tím, než mě žhavé zelené plameny srazily k zemi. Bylo to nečekané a byla to pořádná rána. Po staletích jsem pocítila něco, co by se dalo nazvat náznakem bolesti. Trvalo mi jen několik vteřin, než jsem se vzpamatovala a byla zase na nohou. Jako před tím dokonale ve formě.
