Ovládat se je pomalu nemožné. V hlavě vám hučí. Vaše reflexy se vyostřují, jsou dokonalejší a rychlejší. Čím rychlejší reflexy, tím pomalejší je proti nim myšlení. A mít rychlé reflexy a pomalé uvažování je v některých situacích velmi nebezpečné. Zvlášť když se snažíte být poslem dobra. Když chcete přinést mír. Ať už vám to zní jakkoli směšně, snažíte se zlem zničit zlo, abyste ochránili to, co sami ničíte. V takové chvíli začínáte přemýšlet, jestli nestojíte na špatné straně. Proč se snažit o zničení něčeho, co má vlastně stejný cíl jako vy?
Najít Annabellu bylo směšně jednoduché. Za pár okamžiků jsme jí stáli tváří v tvář. Tedy já jsem jí stála tváří v tvář. Romi a Petr stáli za mnou.
Annabella byla z těch, které se dají nazvat atraktivními blondýnami. Štíhlá postava, blond vlasy smotané do elegantního drdolu, černé vyzývavé oči, sebejistý úsměv. Dlouhé nohy vyčuhující z bordové minisukně a bílobordový svetr s rolákem.
Prohlédla jsem si ji s mírným úšklebkem. Vypadala spíš jako modelka připravená na focení, než démonka, kterou mám zlikvidovat. Můj instinkt volal po krvi. Ta její voněla lidskostí. Za stovky let, co jsem členem tohoto světa, jsem potkala několik stvoření, která by se dala nazvat démony. Ale jen málokteré z nich mělo tak dokonale lidskou podobu. Lidskou se vším všudy. Dokonce jsem začala i pochybovat, jestli je to skutečně ona.
"Vím, na co myslíš," řekla s očima upřenýma na mně. Ani jsem si neuvědomila, že mě pozoruje s takovou intenzitou. "Moje srdce bije. Prohání se jím krev. Láká tě. Chceš vědět proč?" Udělala pomalý krok mým směrem. Nedokázala jsem udělat ani jeden sebemenší pohyb. "Protože já jsem živá. Démoni rádi mísí svou krev s lidskou. Výsledkem jsou démonská stvoření, která jsou od lidí k nerozeznání. Mají lidskou tvář, lidskou krev, dokonce jsou smrtelní, jako lidé." Ke konci už skoro šeptala. Něco mi říkalo, že mě chce k něčemu vyprovokovat nebo možná jen ochromit. "Chceš vědět, čím se lišíme?" zeptala se mírně nakloněná ke mně. Nebála se. Ani trochu ne. Ale měla by, vzhledem k tomu, co všechno mi právě přiznala.
"Ne!" slyšela jsem vykřiknout Romi těsně před tím, než mě žhavé zelené plameny srazily k zemi. Bylo to nečekané a byla to pořádná rána. Po staletích jsem pocítila něco, co by se dalo nazvat náznakem bolesti. Trvalo mi jen několik vteřin, než jsem se vzpamatovala a byla zase na nohou. Jako před tím dokonale ve formě.
Roztáhla jsem ruce, aby viděla, že mi to vůbec neublížilo. "Výhoda nesmrtelnosti," řekla jsem vítězně.
Doširoka se usmála, jako by ji to velmi potěšilo. "Nejsi nesmrtelná," připomněla mi sladce.
Nechtělo se mi s ní ztrácet čas. Tohle tlachání nebylo k ničemu. Rozběhla jsem se proti ní. Mým úmyslem bylo přimáčknout ji na protější zeď, když už nic lepšího. Ale v okamžik, kdy už jsem čekala, že do ní narazím, byla pryč. Rozplynula se a zase zhmotnila za mými zády. Opakovalo se to ještě několikrát a přitom uběhla jen minuta. Nakonec jsem zastavila na druhé straně té, až na pár beden, vyklizené místnosti. Otočila jsem se čelem k Romi a Petrovi, kteří ještě stále stáli na svém původním místě. Uprostřed mezi námi stála Annabella. Byla otočená ke mně se svým přihlouple vyrovnaným úsměvem.
"Vzdej to, Charlotte. Takhle bychom mohly pokračovat navěky."
"Já ano, ale ty sotva," oponovala jsem a znovu se rozběhla proti ní. Zmizela. Když se opět zhmotnila, stála na úrovni Petra a Romi, ale několik metrů od nich.
"Proč máme jít proti sobě, když se můžeme spojit? Copak to nevidíš? Jsme si tolik podobné. Já jsem démon, ty jsi upír. Ani jedna z nás si nevybrala, čím chce být. Teď jsme na jedné lodi. Naším údělem je žít v temnotách. Žiješ díky lidské krvi, já díky lidské hlouposti. Proč to nespojit? Obě si můžeme brát, co potřebujeme. Nemusíme si vzájemně překážet. Vždyť lidé jsou tu proto, aby nám sloužili."
Prohlédla si Petra. Stál vedle Romi, ani se nehnul. A Annabella pokračovala: "Jsi hladová. Jen si představ, kolik krve je v tom klukovi. Můžeš ji mít. A já si pak vezmu jeho duši. Můžeme být dobrý tým. Nemyslíš?"
"Radši hraju sólo," odsekla jsem.
Podívala se na mne se záhadným úsměvem. "Jak myslíš. Já ale vždycky dostanu, co chci." Další přenos. Tentokrát stála za mnou. A měla s sebou něco navíc. Cítila jsem to. Byla to krev.
