Aileene - Články

Špion

Sat, 25 Feb 2012 13:10:22 +0100

Loni v létě jsem se zúčastnila soutěže Hustopečské brko 2011. Umístila jsem se na třetím místě s povídkou Špion, o kterou bych se teď chtěla s vámi podělit :)

Špion

Dostal jsem nabídku, která se neodmítá. Ne v té době, ne těm lidem. Každý na mém místě by byl šťastný, že se může stát součástí událostí, které vstoupí do dějin. I já byl. Tehdy ano. S nadšením jsem přijal svůj úkol, o němž jsem věděl, že nebude nijak složitý. Jediné, co se po mně žádalo, bylo uplatnit své znalosti angličtiny a poslouchat. Nic víc, nic míň.

A tak jsem se dostal do Tobolska do Domu svobody na místa těch, kteří snad byli zapálení revolucionáři, ale pro teď byli novému režimu naprosto neužiteční. Coby tesař jsem se okamžitě stal členem personálu a mohl tak poslouchat rozhovory rodiny bývalého cara a v jejich nepřítomnosti tajně nahlížet do jejich deníků. Jako dnes si vybavuji ten moment, kdy jsem poprvé v rukou sevřel deník Mikuláše Alexandroviče Romanova, jak byl teď oficiálně nazýván. Byl to úhledný sešit v hnědých kožených deskách. A uvnitř elegantní carovo písmo. Po přečtení několika posledních zápisů, mi bylo jasné, že Mikuláš si píše všechno, naprosto všechno. Pousmál jsem se nad tím. Já v jejich situaci, bych některé věci vynechával. Ale on je očividně tak hloupý, že si píše všechno, i když musí dobře vědět, že pojem "soukromí" tady neexistuje. Ne pro ně.

To, co jsem zpočátku považoval za hloupost, se nakonec ukázalo být hrdostí. Po několika týdnech pod společnou střechou s Romanovovými, jsem pochopil, že oni se ještě nevzdali. Stále se považují za panovnickou rodinu. Z toho důvodu jsou Mikulášovy deníky přímé. Bez šifer, bez polovičatostí. On se zkrátka nehodlá nechat ponížit. Nehodlá vyprávět lži ani svému deníku.

Carevna má na tuto věc docela jiný názor. Její deníky jsou strohé. Zaměřuje se hlavně na počasí a případné nezvyklosti. Ale všechno je to jen holé konstatování. Žádný subjektivní pohled. Podobně jsou na tom i deníky velkokněžen a "toho malého".

Postupem času přicházely nové rozkazy, které významně doplňovaly můj úkol. Mé pátrání dostalo konečně jasný směr. Měl jsem hledat dvě věci: zaprvé, zmínku o údajně chystaném monarchistickém spiknutí, které hodlá bývalého cara a jeho rodinu osvobodit a zadruhé, najít poklad Romanovových. Šperky, které si rodina měla přivést s sebou a které měly být navráceny trpícímu lidu. Ani jedno se mi najít nepodařilo. A když se car s carevnou a Marií vydali na cestu neznámo kam, ztratil jsem veškeré iluze, že bych to vůbec kdy mohl najít.

A tak jsem svůj čas trávil prací, kterou jsem měl pro osazenstvo domu vykonávat. Tesařinu. Při nekonečně dlouhých dnech jsem nemohl nenarazit na ně. Na carské děti, které zůstaly. Tedy na tři dcery, které vycházely ven. Následník byl tak nemocný, že neopouštěl postel. Nejprve mi připadaly přesně takové, jaké je popisovali strážní. Nafoukané, odměřené, bezcitné. Ale později se ukázalo, že ani jedna taková není. Ta nejmladší, Anastázie, neustále něco vymýšlela. Dokázala se radovat naprosto ze všeho. Její kouzelný smích se roznášel domem i navzdor tomu, že z toho stráže šíleli. A právě díky ní jsem poznal ji. Taťánu. Ač jsem si to tehdy ještě nepřipouštěl, od toho okamžiku se můj svět začal točit naprosto jiným směrem. Ochotně jsem vyplnil každou prosbu, se kterou se na mne obrátila. Později si se mnou i povídala. Nejprve jen pár minut. Nakonec se z toho vyklubaly hodiny. Měla překrásné tmavé vlasy, ačkoli nebyly nijak dlouhé, protože během nemoci v loňském roce je musela ostříhat. Její oči byly šedé a upřímné. Měla překrásný, uklidňující hlas. Nebylo těžké ji milovat. To jenom kvůli ní jsem pro Alexeje vyrobil velkou dřevěnou desku, na které by mohl jíst i psát, během své nemoci v posteli. Byla mi za to vděčná. Mnohokrát jsem viděl, jak si ji Anastázie kvůli tomu dobírá tím svým žertovným hláskem. A viděl jsem také pohled Olgy Nikolajevny. Stejně přísný jako pohled její matky.

Za měsíc po rodičích se na cestu chystaly i ony. Cíl cesty byl jasný. Ale nebyla to Moskva, jak předpokládaly. Byl to Jekatěrinburg. Nejprve lodí, pak vlakem. Na lodi měly velkokněžny zakázáno se zamykat. Nechutné nařízení velitele, který byl stejně nechutný a slizký. Mně i jim bylo jasné, proč ten příkaz. Jediný muž, který je doprovázel, byl opatrovník malého Alexeje a ti dva museli být naopak celou noc zamčeni. Dívky tedy byly vydány napospas oplzlé posádce lodi. Častokrát jsem je slyšel mluvit se strachem v očích i v hlase. Bály se noci a toho, co by se mohlo stát. Ale byl jsem tady ještě já.

Sám jsem hlídal, aby se k jejich kajutě nikdo nepřiblížil. A že opilých potenciálních návštěvníků bylo dost. Nikdy bych nedovolil, aby se k nim někdo dostal. A v těch bezesných nocích jsem začal přemýšlet nad tím, kde se vzala ta změna. Byl jsem špion nastrčený do jejich domu, tělem i duší bolševik. A teď? Hlídal jsem tři dívky, které vlastně byly mými nepřáteli. Nebo spíš měly být. Protože ať jsem se snažil sebevíc, nemohl jsem je nenávidět. Ne ji. Protože na ní mi záleželo.

V Jekatěrinburgu bylo všechno jiné. Jako špion jsem zůstal i v Ipaťjevově domě. Ovšem moje možnosti na setkání s nimi tady nebyly nijak velké. Přesto jsem je vídal a mohl s nimi i mluvit. Blíže jsem se seznámil i s Marií. Tou kouzelnou a bezprostřední dívkou, která na každého udělala dojem. Běžně se bavila s vojáky, jako by to byli její přátelé. Pamatovala si je jménem. Je i jejich rodiny. Neustále se ptala na jejich zdraví, jmenovala zpaměti jejich děti a posílala jim gratulace k narozeninám. Pokud si ti ledoví muži, kteří v Jekatěrinburgu carskou rodinu hlídali, někoho skutečně oblíbili, pak to byla právě Marie. Byla to právě ona, kdo mi prozradil, že carevnu často bolí nohy, a proto nedokáže skoro ani stát. To ona mi prozradila, že Olga není ve skutečnosti tak zlá, jak se zdá. Jen má své vlastní názory a za nimi si stojí. Prozradila mi i to, po čem touží Taťána. Chtěla mít přítele. Skutečného přítele. A tím jsem chtěl být já. A snad by se mi to i bylo podařilo, kdyby nepřišel ten osudný den.

Byl to den, kdy měla Marie devatenácté narozeniny, jak jsem si přečetl v Mikulášově deníku. Jak moc bych si byl přál, aby tam napsal jen to. Ale on ve své pýše dál psal všechno. I to, že tajně obdrželi dva lístečky, v nichž jim kdosi nabízí pomoc. Prý existuje celá organizace, která je brzy vysvobodí. Tohle bylo to, co jsem hledal a co jsem nemohl zamlčet. Nedokázal jsem pochopit, z jakého důvodu si musel Mikuláš zapsat i tohle. Musel přece vědět, že dříve či později si jeho zápisky někdo přečte. Došlo mi to až mnohem, mnohem později. On chtěl, aby to našli. Protože možná doufal, že ho tak odvezou před lidový soud a popraví. Tím by učinil za dost rozzuřeným lidem, kteří volají po pomstě. Situace by se tak uklidnila a jeho rodina by byla odvezena na odlehlé místo, kde by v klidu žila dál. Jak ušlechtilé. Obětovat sebe za ostatní. Ale takhle to nechodí. Protože jestli zastřelí jednoho, tak půjdou ke dnu všichni. Aby nezůstal nikdo, kdo by se mohl mstít. Ať už chtěl nebo ne, tímhle podepsal rozsudek smrti nejen pro sebe, ale pro celou svou rodinu.

Od okamžiku, kdy jsem celou tu záležitost nahlásil, se začali věci dávat do pohybu. Na místo velitele byl poslán Jurovskij. Vystupoval velice mile. Přívětivě konverzoval s carem a přesvědčil ho, že je nutné vytvořit soupis jejich šperků a cenností. Když jsem poslouchal důvody, které uváděl, bylo mi do smíchu. Nicméně dostal všechny šperky, které jim také vrátil v zapečetěné krabičce. To aby se nepoztrácely, než bude po všem.

Naposledy jsem s nimi mluvil patnáctého večer. Taťána měla mokrou sukni. Pomáhala prý bratrovi s koupáním. Poprvé za tu dobu co přijeli z Tobolska. Z pokoje, kam mířila, jsem slyšel hlasy cara a carevny. Hráli karty. Pak odkudsi přiběhla Anastázie. Zastavila se vedle nás, podívala se na mne uličnickým pohledem, pak se podívala na Taťánu, zachichotala se a odběhla. Slyšel jsem, jak v pokoji, kde se doposud klidně hráli karty, okamžitě začalo pozdvižení způsobené Anastáziinou rozvernou povahou. Nakonec jsem Taťáně tiše popřál dobrou noc a nechal ji připojit se k rodině. Jakmile se za ní zavřely dveře, začal Anastáziin štěbetavý hlásek nanovo. Znovu si Taťánu dobírala. Tentokrát se Taťána dočkala matčiných káravých slov. Jsem přece nepřítel.

Dál už jsem neposlouchal. Volal nás velitel. A to, co nám řekl, mi vyrazilo dech. Z Moskvy přišel rozkaz popravit bývalého cara a jeho rodinu. Bylo to jako zlý sen. A já se nedobrovolně stal jeho součástí. Zhruba v půlce toho jednání došlo k něčemu, co bych si nedokázal představit ani v těch nejhorších snech. Začali si je rozdělovat. Hádali se tam o tom, kdo koho zastřelí. Měl jsem jen malý okamžik na to, abych mohl něco vymyslet. A tak mi najednou v hlavě utkvěl plán. Neodmyšlený, nespolehlivý a v zásadě nemožný.

"Chci Taťánu," řekl jsem rozhodně. Velitel přikývl.

To byl začátek té bláznivé hry. Hry, o níž jsem nebyl přesvědčen, zda vyjde. Následující den, ten poslední den, jsem věnoval tomu, abych svůj polovičatý plán domyslel. Ať jsem se snažil sebevíc, nedokázal jsem se přinutit k tomu, abych mu věřil stoprocentně. Dobře jsem si uvědomoval, jak je to riskantní a oproti plánu Jurovského, naprosto neuskutečnitelné. Ale musel jsem to zkusit.

Svítalo. Bylo sedmnáctého července devatenáct set osmnáct. Krčil jsem se mezi mladými stromky na kraji lesa. Očima jsem sledoval, nákladní auto, které uvízlo v bahně na cestě. Na jeho korbě byla těla mrtvých členů carské rodiny a jejich nejvěrnějších, kteří s nimi zůstali až do konce. Ještě před chvílí jich bylo jedenáct. Teď už jen devět. Na okamžik jsem se ohlédl. Za mými zády leželi na mechu jediní dva, kteří ještě žili. Alexej a Marie. Alexej sténal, ale Marie byla ještě v bezvědomí. Vrátil jsem se k nim, až když se auto dalo znovu do pohybu. K vědomí se pomalu probouzela i Marie. Mžourala očima. Očividně byla zmatená. Snažila se posadit, ale bolest jí to nedovolila. Vykřikla. Musel jsem jí ústa zakrýt rukou.

"Tiše. Prosím, Marie, buď tiše."

Snažila se mi vyhovět, ale měla na rukou několik škrábanců, které pořádně krváceli. A taky se uhodila do hlavy.

"Kde jsme?" zeptala se polohlasem.

"V bezpečí. Prozatím." Vytáhl jsem kapesník a přiložil jí ho na nejhorší ránu. Ale ani zdaleka to nestačilo. Navíc, musel jsem ošetřit i Alexeje. Prozatím. Jeho rány byly horší. Mnohem horší.

Obrátil jsem se znovu k Marii. "Dovolíš, abych natrhal obvazy z tvé sukně?"

Přikývla. "Viděla jsem je umírat. Všechny," hlesla, zatímco jsem cupoval už tak roztrhanou sukni.

Ano, to byla pravda. Ale nebyl způsob, jakým bych ji utěšil. "Pověz mi. Jak je možné, že se od vás kulky odrážely?" zeptal jsem se na to, co mi vrtalo hlavou celou noc.

Marie se ztěžka nadechla. Pak rozepnula zkrvavenou blůzu. Pod ní jsem viděl korzet plný děr. Většina z nich byla falešných. Nezpůsobila žádné vážné zranění. Marie do jedné z těch děr sáhla dvěma prsty a vzápětí vytáhla krásný blyštivý briliant.

"Taťánin nápad," hlesla. "Všily jsme je do korzetů před tím, než jsme odjeli z Tobolska."

Přesunul jsem se k Alexejovi. I on měl pod oblečením ten zázračný štít. Proto bylo tak těžké ho zabít, ačkoli to byl malý chlapec. Opatrně jsem ovazoval jeho rány a myslel při tom na tu, která ty korzety vymyslela. Škoda, že jí život nezachránil.

Alexej sténal a jeho krev velmi rychle pronikala provizorními obvazy. Nevěřil jsem tomu, že by to mohl přežít. Ne s hemofilií.

Alexej to nepřežil, přesně, jak jsem čekal. Kdyby byl zdravý, měl by šanci. Ale takhle ne. Jeho nemoc ho zabila. Přesně jak se celý život obávala jeho matka. Marie se uzdravila. Byla silná a odhodlaná žít. I když věděla, že na celém světě nemá už nikoho. Přesto se nevzdávala. Mnoho lidí na jejím místě, by hnala touha po pomstě. Ji ne. Ona věděla, že zbytek jejího života bude hra na schovávanou. Ale přála si nepromarnit tu šanci, kterou jí Bůh dal. Přála si pokračovat v životě, mít děti a předávat tak dál krev velkých carů.

O několik dní později, když nabrala dost sil na to, aby se dokázala sama pohybovat, trávila většinu dne venku a o samotě přemýšlela. Sedala u hrobu svého bratra a dlouze s ním rozmlouvala. Občas se dokonce i zasmála, jako by s ním žertovala.

Toho večera jsem ji našel, jak sedí na kopci za chatou s koleny přitaženími k bradě a sleduje zapadající slunce. Ta rudozlatá záře barvila špičky stromů v údolí pod ní. Stál jsem za ní a díval se na tu krásu spolu s ní. Ačkoli o mé přítomnosti věděla od samého počátku, promluvila až po několika minutách.

"Řekli nám, že nahoře není bezpečno," řekla. Věděl jsem dobře, o čem mluví. Sám jsem čekal, kdy se k tomu vrátí. "Že se přibližují oddíly Čechoslováků a že se bude střílet. Tak nás vzali dolů, do suterénu." Ano, to jsem věděl. Byla to výmluva, se kterou dosáhli toho, že je všichni poslušně následovali. Ale co bylo pak, jsem nevěděl. Nebyl jsem tam až do okamžiku, než se začalo střílet. "Pro mamá a Alexeje přinesli židle." Marie se zasmála. "Mamá o ně požádala. Nevím, proč je nosili, když stejně věděli, že za chvilku nás všechny postřílí." Mlčky jsem poslouchal hořkost v jejím hlase. "A pak ten příšerný člověk, ten Jurovskij, řekl, že si nás musí vyfotografovat. Mamá se ho zeptala proč. Docela přirozeně nám vysvětlil, že v Moskvě mají obavy, zda jsme neutekli, proto jim chce poslat fotografii jako důkaz. Začal nás rozestavovat. S takovou zdvořilostí v hlase nás posouval každého jinam. Jak se na mně usmál: ,Byla byste tak laskavá, Marie Nikolajevno, a postavila se sem.´ A já hloupá jsem to udělala. Postavila jsem se přesně tam, kam chtěl, jako ovce na porážce."

Pomalu už mi to dávalo smysl. Když jsem spolu s ostatními napochodoval do dveří, viděl jsem je všechny seřazené a poskládané u zdi. Tehdy jsem si neuměl vysvětlit, jak je k tomu dokázali přinutit. Teď už to chápu. Ostatně za tu noc to nebyla první ani poslední lež.

"Stála jsem vedle Taťány," řekla nečekaně a zvedla ke mně oči. "Když tě uviděla ve dveřích, usmála se. Viděla jsem, jak jí zářily oči. Těsně před tím, než ten vrah přečetl rozsudek."

Vzpomínka na Taťánu mě bodla u srdce. Ano, viděl jsem, jak se na mně usmála. Viděl jsem i její oči. Nepřestal jsem se na ni dívat ani na okamžik od chvíle, kdy jsem vešel dovnitř. Dokonale jsem viděl, jak se mění výraz v její tváři. Viděl jsem, jak šílený strach se v ní objevil, když pochopila, že z téhle místnosti se živá nedostane. Ani ona, ani nikdo jiný z těch, na kterých jí záleželo.

"Když vystřelili na otce, slyšela jsem matku a sestry vykřiknout. Já jsem nemohla. Byla jsem jako ochromená, dokud mě Taťána nepopadla do náruče. Vzpomínám si, že trochu zavrávorala. A pak se začalo střílet, bylo to jako noční můra. Pořád jenom zněly výstřely a nechtěly přestat. Viděla jsem matku padat ze židle. Na prsou měla krvavou ránu. Viděla jsem i Olgu, jak leží kousek od ní. Aljoša se plazil po zemi a ten voják se do něj nemohl trefit. Já a Anastázie jsme se krčily u zdi. A pak mě taky zasáhly kulky. Omdlela jsem."

Klekl jsem si vedle ní. Chtěla vědět, co bylo dál. Určitě to chtěla vědět. Ale mohl jsem jí to říct? A jak? Že já jsem stál na té druhé straně. Že jsem byl ten, který je přišel zabít. A co jsem jí měl vyprávět dál? Že ona, dvě její sestry, její bratr a služebná ještě žili? A že jsem se jenom díval, jak je dorážejí bodáky? Protože víc jsem nemohl, pokud jsem chtěl zachránit alespoň někoho. Teď už vím, že toho pohledu se nikdy nezbavím. Ta ubohá služka. Bodák vojáka, který se na ni vrhl, byl tak tupý, že neprošel živůtkem. Musel ji dorazit pažbou pistole. A Anastázie. Kulky od ní odskakovaly. Některé vojáky to polekalo. Nakonec ji ubodali. A Taťána. Ještě žila, když jsem se k ní skláněl, abych zjistil puls. Dívala se na mne a z úst jí vytékal proužek krve. Tolik jsem si přál zachránit právě ji, ale bylo pozdě. Umírala. Důležité pro mě bylo, že mi do poslední chvíle věřila, ačkoli jsem si to nezasloužil.

"Poslední, co Taťána řekla, než zemřela, bylo tvoje jméno, Marie," řekl jsem. Překvapeně se na mně podívala. "Nějak věděla, že ještě žiješ. Chtěla, abych zachránil tebe."

Chvíli se na mne jen mlčky dívala. Pak jakoby se zadívala ještě hlouběji do mých očí. "Taky jsi střílel?" zeptala se. Chlad v jejím hlase naznačoval, že tohle by mi nedokázala odpustit. Nikdy by mi neodpustila, že jsem vystřelil na někoho, koho milovala.

Uhnul jsem před tím obviňujícím pohledem. "Vystřelil jsem jenom jednou, aby mně nepodezírali. Ale přísahám, Marie, že jsem mířil na zeď."

Začala nekontrolovatelně kývat hlavou dopředu a dozadu a po tváři jí stékaly slzy. Věděl jsem, že to pro ni není snadné, ale rozhodl jsem se pokračovat. "Den před tím se rozhodovalo, kdo na koho vystřelí," řekl jsem pomalu. "Bylo to odporné a zvrácené, já to vím. Ale…"

"Pokud jsi měl v plánu nevystřelit, znamená to, že jsi měl možnost vybrat jednoho z nás, koho zachráníš."

Přejel jsem rukou po zelené trávě vedle sebe. "Ano. Za předpokladu, že bych se v nastalém zmatku a kouři k tomu dotyčnému dostal tak rychle, abych mu řekl, že má ležet a nehýbat se."

"Měla to být Taťána, viď? To ona tady měla teď sedět, ne já."

Zhluboka jsem se nadechl. "Já jsem sice vystřelil do zdi, ale ten, který měl střílet na tebe, mířil bohužel přesně. V tu samou chvíli tě Taťána objala. A pak nastal takový zmatek, že střílel jeden přes druhého a bylo celkem jedno na koho. Já jsem se jenom modlil, aby některá z vás zůstala naživu." Na chvilku jsem ve vyprávění ustal. Dal jsem jí prostor, aby mohla vstřebat to, co z její strany nebylo vidět. "Když už bylo ticho, začali jsme kontrolovat puls. Jako první jsem se vrhl k Taťáně. Umřela mi před očima. A pak jsem šel k tobě. Byla jsi od ní jen kousek. Byla jsi v bezvědomí se spoustou ran, některé byly falešné a jiné byly jen škrábance. Pochopil jsem, že máš šanci na přežití. Když začali nakládat jejich těla, sám jsem dohlédl na to, aby tě položily až na vrch. A doufal jsem, že budu mít příležitost tě dostat pryč."

Bože, jak moc jsem děkoval nebesům za to bahno, ve kterém jsme uvízli. Jak moc jsem byl vděčný těm dalším třem vojákům, kteří mi pomohli ji a jejího bratra dostat pryč.

"Co teď budeš dělat?" zeptal jsem se jí, abych odvedl řeč jinam.

Zhluboka se nadechla. "Budu žít dál. Chci mít velkou rodinu. Možná bych se mohla dostat do Anglie."

"Dobrý nápad," přikývl jsem.

Podívala se na mně. "Půjdeš se mnou?"

Překvapilo mě to. "Víš, co jsem udělal a přesto chceš, abych šel s tebou?"

Usmála se smutným úsměvem. "Otec by to chtěl. Než zemřel, řekl: ,Odpusť jim, neboť nevědí, co činí.´"

Andělé - 16. kapitola - Věčnost

Sun, 05 Feb 2012 11:25:35 +0100

Když už si myslíte, že vás nemůže nic překvapit, objeví se nová skutečnost, která vás připraví o dech. Ale ta jediná prostá skutečnost může najednou objasnit tolik věcí, které se před tím zdály být nepochopitelné, možná malicherné. Najednou začíná všechno dávat smysl. Jako byste procitli z hlubokého snu. Škoda jen, že ze skutečnosti není možné se probudit.

"Zmizte! Hned!" zavrčela jsem těsně před tím, než se Romina zeď zřítila v malých střípcích k našim nohám.

"Charlotte, to…"

"Odveď ho! Stejně tady není nic platný. Akorát ho využívá."

Slyšela jsem něco svištět vzduchem. Obrovská dřevěná tyč provrtala můj hrudník skrz na skrz právě v okamžiku, kdy jsem se otáčela. Ohromeně jsem se podívala na kůl, který mi trčel z hrudníku. Pak jsem zvedla oči k Annabelle. Dívala se na mě se sladkým úsměvem.

"Tak jo," řekla jsem a uchopila tyč oběma rukama. "Až najdu toho, kdo šíří ty báchorky o kůlu do srdce," prudce jsem škubla rukama. Po tyči mi v hrudníku zůstala díra o průměru pěti centimetrů, "rozcupuju ho na kousky."

"Opravdu obdivuhodné," pronesla Annabella na mou adresu. "Vypadá to, že tě opravdu může zničit jenom krev tvé drahé přítelkyně."

Podívala jsem se na ni s mírným úšklebkem. "Upíři nemají přátele." Zaměřila jsem se na tlukot srdcí. Chtěla jsem vědět, jestli mě Romi poslechla, ale nechtěla jsem se otáčet zády k Annabelle. Slyšela jsem jen jedno srdce. Dobrá zpráva. Díra po kůlu se mi zhojila. Druhá dobrá zpráva. Možná bych to mohla zkusit i do třetice, napadlo mě.

Chytla jsem tyč jako oštěp a vší silou ji mrštila na Annabellu. K mému zklamání ji chytla těsně před obličejem. Skroutila jsem rty ve zklamaném povzdechu.

"Jsi rychlá. To je špatné," poznamenala jsem. "Ale jsi smrtelná a to je dobré."

Annabella hodila klacek na zem. "Dám ti ještě jednu šanci. Přestaňme s tou hrou na to, kdo je smrtelnější a spojme se. Užijeme si tolik zábavy. Představ si to. Věčnost strávená ve dvou."

Až teď mi to došlo. Jak jsem jenom mohla být tak hloupá! Tady vůbec nešlo o lidi. Nešlo o dvojníky, ani o Petra, dokonce ani o Romi ne. Chtěla jenom získat mou pozornost. Potřebovala mě, aby…

"Podívej, já si tady budu ještě užívat dalších pět set let, zatímco z tebe bude hromádka prachu. Myslíš si, že se budu po zbytek věčnosti tahat s urnou?" Rozhodla jsem se hrát hloupou. Mohla jsem tak získat čas a možná trochu víc informací. Její rychlost a schopnost teleportace byly opravdu problém i pro mě. Potřebovala jsem najít její slabinu.

"No tak, Charlotte. Jsem si jistá, že víš, co chci." Prošla se po místnosti. Nebála se ani otočit se ke mně zády. "Být démonem je zábavné, ale bohužel také dočasné."

"Nech mě hádat. Ta dočasnost se ti nelíbí."

Otočila se na mně a usmála se. Očividně si byla nějak moc jistá tím, že vyhraje. "Na druhou stranu jsou tu stvoření, která takový problém nemají. Upíři, například."

Zatvářila jsem se lítostivě. "Na děti jsem ještě moc mladá, promiň."

Usmála se, a pak se rozprskla v tom svém teleportačním obláčku. Okamžitě jsem změnila svou pozici. Zatímco já jsem už stála u protější stěny, Annabella se zhmotnila na mém původním místě. Tvářila se teď o něco přísněji. "To nebyla žádost, Charlotte. Prostě mě proměníš v upíra."

"Nebo co? Zabiješ mě? Máš jenom jeden způsob a nemyslím, že by se ti to povedlo. Navíc mrtvá ti nebudu k ničemu. Upíra může stvořit zase jenom upír. Živý upír. A já ti ručím za to, že v okruhu padesáti kilometrů nenajdeš žádného jiného krom mě."

Úsměv na tváři jí ztvrdl.

"Najít upíra je těžké, viď? Předpokládám, že ke mně tě dovedl Petr. Svou posedlostí po lovu upírů. Najít dalšího by ti zabralo dalších pár let. Kdo ví, jestli by se ti to vůbec povedlo."

Cítila jsem, že mám navrch. Protože jsem měla pravdu. Upíři po sobě umí uklízet. Hlavně ti staří.

"S trochou štěstí by si našla nějakého mladého upírka, který si nedává pozor. Ale ten by ti nebyl k ničemu. Nováčci ještě neví, jak na to. Neví, jak přeměnit někoho na upíra a nezabít ho při tom. A ty bys určitě neriskovala, že z tebe zůstane hromada masa bez krve. Potřebuješ někoho, jako jsem já. Minimálně tři sta let. Takový se už umí ovládat. Někteří mají i zkušenosti s přeměnami."

Stisk jejích čelistí byl s každou mou větou pevnější a pevnější. A právě tenhle pohled do její konečně zamračené tváře mě nesmírně uspokojoval. Začínala jsem si myslet, že vyhrávám. Představovala jsem si, jak jednoduché bude dostat se k ní tak blízko, abych jí mohla zlomit vaz. Ale podařilo se jí mě překvapit. Zmizela. Čekala jsem několik minut. Ale už se neobjevila.

Andělé - 15.kapitola - Reflexy

Sun, 05 Feb 2012 11:11:59 +0100

Každý má nějaké slabiny. A málokdo chce, aby o nich svět věděl. U vás je to jiné. Jste, co jste. Tím pádem je vaše slabina jasná. Můžete se snažit namluvit si, že vás v tomhle směru nemůže nic překvapit, že jste se naučili to ovládat. Ale to jsou jen naivní představy. Jste schopni to ovládat, ano. Ale jen do chvíle, než začnete být hladoví. Pak už je to složitější. Všechna předsevzetí troskotají při první příležitosti ke snadnému lovu. Ovšem, je možné se tomu bránit. Ale ne věčně. Víte to, jen si to musíte přiznat.

Nemusela jsem se k ní ani obracet. Pach té rudé tekutiny jsem znala důvěrně dobře. A tenhle konkrétní snad ze všech nejlíp.

"Tímhle mě chceš naklonit na svou stranu?" zeptala jsem se napůl posměšně.

"Vůbec ne," odpověděla klidně. "Tímhle tě chci zlikvidovat."

Když jsem se otáčela ke své protihráčce, zahlédla jsem Rominy oči. Těkaly z jedné na druhou. Bylo očividné, že nic nechápe. Na Petrovi nebylo znát, co si myslí, ale nejspíš rozvažoval, co bude dál. On si nedokázal dávat souvislosti dohromady tak rychle jako Romi. Ona sice netušila, co přesně je v té malé zkumavce v Annabelliných rukou, ale věděla, že tak jako tak to znamená problémy.

"Co je to, Charlotte? Co se děje?" ptala se.

Nechtěla jsem jí odpovídat. Nechtěla jsem se rozptylovat. Potřebovala jsem se stoprocentně soustředit na Annabellu. "Přiznávám, že tohle by mě nikdy nenapadlo. Myslela jsem, že to byl upír. A ona zatím bestie na podpatcích."

Usmála se, jako bych ji obdařila komplimentem. "Ani bys nevěřila, jaké věcičky se dají na příhodných místech najít. Například umělé upíří tesáky, z nichž krev proudí přímo do zkumavky."

Romin tep se znatelně zpomalil. Nejspíš už pochopila, co obsahovala Annabellina nová zbraň.

Zkroutila jsem rty v ironickém úšklebku. "Snad si nemyslíš, že bych byla tak hloupá a dobrovolně vypila Rominu krev. A upřímně nedokážu si představit způsob, jakým bys mě k tomu mohla donutit nedobrovolně."

Obešla mě naprosto uvolněně, jako by se procházela po mole. "Vlastně mám připravená dvě řešení." Zastavila se proti Petrovi. Vzdálenost mezi nimi byla pár metrů, ale přesto málo, abych nepochopila, co je jedním z těch řešení.

"Myslíš, že mi na něm záleží?" zeptala jsem se. Snažila jsem se, aby tón mého hlasu jednoznačně říkal, že ne. Díky narůstající divokosti uvnitř mě, se mi to snad i povedlo. Romi i Petr se na mě překvapeně dívali. Pravda, Romi méně překvapená. "Řekla jsi to sama. Je to jen člověk," dodala jsem s lehkostí, jakou bych sama nečekala.

Ale ona mi na to očividně neskočila. "Když je to tak." Pokrčila rameny a pak její ruka vystřelila další zelený plamen přímo na Petra. Díkybohu za zrychlené reflexy. V mžiku jsem stála před ním. Cítila jsem, jak se zelená vlna roztříštila o moje záda. Byla silnější než ta předváděcí, kterou mi Annabella uštědřila v "prvním kole". Pro něj by byla smrtelná. Mě jen spálila oblečení a rozškvařila kůži, která se pomalu začínala opět hojit. Pod tím tlakem jsem mírně klesla v kolenou. Petr mě pohotově podepřel. V jeho pohledu bylo najednou něco tolik dospělého. Ano, jako by se mu konečně podařilo dospět a uvědomit si vážnost situace.

Za zády jsem slyšela klepání Annabelliných podpatků. "Vypadá to, že přece jen to není jenom člověk. Tolik obětavosti. Skoro to vypadalo, jako by se ti vrátil cit."

Zastavila. Poznala jsem, že ve dlani už drží další ohnivý náboj. Ale tentokrát to byla Romi, kdo ji zastavil. Máchla rukou a mezi námi a Annabellou se objevila bílá třpytivá zeď. Byla průhledná jako vodní hladina.

Záda už se mi zhojila. Otočila jsem se čelem k ní, ale stále jsem se přidržovala Petrovy paže. Byla to pořádná rána. Už dlouho se mi nestalo, abych ztratila rovnováhu na tak dlouho. Slyšela jsem Annabellin smích. Nejspíš jí bylo k smíchu, že něco takového by ji mělo zastavit. Vrhla proti zdi svůj plamen, ale on se od ní odrazil. Podívala jsem se na Romi.

"Vydrží to jen chvíli. Dříve či později to prorazí. Ale ty zatím můžeš nabrat sílu."

"Nabrat sílu?" To, co jsem slyšela, byl příšerný opovržlivý hlas, kterým jsem s Romi normálně nemluvila. "Já mám sílu. Technicky vzato. Ale ztrácím nad sebou kontrolu. Teď jsem tady s vámi, ale za dvě minuty můžu být na její straně. Je jen otázka času, kdy se přestanu kontrolovat."

"Zachránila jsi mě," špitl Petr s vděčností v hlase. "To dokazuje, že se ještě pořád ovládáš."

Podívala jsem se na Romi. "Charlotte má pravdu, Petře," řekla. "To, že ti teď zachránila život, neznamená, že ti za minutu nemůže zlomit vaz."

"Proč?"

Jeho nechápavost mě vytočila. Pustila jsem se jeho paže a postavila se vedle Romi. "Protože jsem hladová!" vykřikla jsem. Zuby mi vyjely a v Petrových očích se mihl strach. Zhluboka jsem se nadechla. "Naprosto se přestávám ovládat. Instinkt mě nutí lovit. A jediné, co je tu k lovení, jsi ty. A vzhledem ke stavu, v jakém jsem, si nejsem vůbec jistá, jestli bys zůstal naživu."

Nastalo ticho rušené jen sílícími nárazy do Rominy třpytivé stěny. Romi se najednou podívala na Petra, jako by ji napadlo spásné řešení.

"Leda že by tě nelovila," řekla tiše, ale v jejím hlase jsem zaslechla tu tolik potřebnou naději.

"Co tím myslíš?" zeptal se opatrně Petr.

"Dovol Charlotte, ať se z tebe napije."

Petr vykulil oči. "Tys asi neslyšela, co říkala před chvilkou, viď? Není si jistá, jestli to přežiju," zopakoval nahlas a důrazně.

"Tohle bys přežil," řekla jsem tiše. "Když mi dáš svou krev dobrovolně, nebudu tě moct vypít docela. Neptej se mě proč. Prostě to není možné. Včas přestanu. Instinktivně."

Petr se podíval na Romi. Romi přikývla. "Je to tak. Nikdo neví, proč, ale je. Patří to k upířím instinktům. Upír tě nemůže zabít, když ho ze sebe necháš pít dobrovolně."

Za mými zády udeřila nová rána. Společně s Romi jsme se ohlédly. V dokonalé zdi začínaly být znatelné prasklinky.

Andělé - 14. kapitola - Annabella

Thu, 07 Jul 2011 16:17:55 +0200

Ovládat se je pomalu nemožné. V hlavě vám hučí. Vaše reflexy se vyostřují, jsou dokonalejší a rychlejší. Čím rychlejší reflexy, tím pomalejší je proti nim myšlení. A mít rychlé reflexy a pomalé uvažování je v některých situacích velmi nebezpečné. Zvlášť když se snažíte být poslem dobra. Když chcete přinést mír. Ať už vám to zní jakkoli směšně, snažíte se zlem zničit zlo, abyste ochránili to, co sami ničíte. V takové chvíli začínáte přemýšlet, jestli nestojíte na špatné straně. Proč se snažit o zničení něčeho, co má vlastně stejný cíl jako vy?

Najít Annabellu bylo směšně jednoduché. Za pár okamžiků jsme jí stáli tváří v tvář. Tedy já jsem jí stála tváří v tvář. Romi a Petr stáli za mnou.

Annabella byla z těch, které se dají nazvat atraktivními blondýnami. Štíhlá postava, blond vlasy smotané do elegantního drdolu, černé vyzývavé oči, sebejistý úsměv. Dlouhé nohy vyčuhující z bordové minisukně a bílobordový svetr s rolákem.

Prohlédla jsem si ji s mírným úšklebkem. Vypadala spíš jako modelka připravená na focení, než démonka, kterou mám zlikvidovat. Můj instinkt volal po krvi. Ta její voněla lidskostí. Za stovky let, co jsem členem tohoto světa, jsem potkala několik stvoření, která by se dala nazvat démony. Ale jen málokteré z nich mělo tak dokonale lidskou podobu. Lidskou se vším všudy. Dokonce jsem začala i pochybovat, jestli je to skutečně ona.

"Vím, na co myslíš," řekla s očima upřenýma na mně. Ani jsem si neuvědomila, že mě pozoruje s takovou intenzitou. "Moje srdce bije. Prohání se jím krev. Láká tě. Chceš vědět proč?" Udělala pomalý krok mým směrem. Nedokázala jsem udělat ani jeden sebemenší pohyb. "Protože já jsem živá. Démoni rádi mísí svou krev s lidskou. Výsledkem jsou démonská stvoření, která jsou od lidí k nerozeznání. Mají lidskou tvář, lidskou krev, dokonce jsou smrtelní, jako lidé." Ke konci už skoro šeptala. Něco mi říkalo, že mě chce k něčemu vyprovokovat nebo možná jen ochromit. "Chceš vědět, čím se lišíme?" zeptala se mírně nakloněná ke mně. Nebála se. Ani trochu ne. Ale měla by, vzhledem k tomu, co všechno mi právě přiznala.

"Ne!" slyšela jsem vykřiknout Romi těsně před tím, než mě žhavé zelené plameny srazily k zemi. Bylo to nečekané a byla to pořádná rána. Po staletích jsem pocítila něco, co by se dalo nazvat náznakem bolesti. Trvalo mi jen několik vteřin, než jsem se vzpamatovala a byla zase na nohou. Jako před tím dokonale ve formě.

Roztáhla jsem ruce, aby viděla, že mi to vůbec neublížilo. "Výhoda nesmrtelnosti," řekla jsem vítězně.

Doširoka se usmála, jako by ji to velmi potěšilo. "Nejsi nesmrtelná," připomněla mi sladce.

Nechtělo se mi s ní ztrácet čas. Tohle tlachání nebylo k ničemu. Rozběhla jsem se proti ní. Mým úmyslem bylo přimáčknout ji na protější zeď, když už nic lepšího. Ale v okamžik, kdy už jsem čekala, že do ní narazím, byla pryč. Rozplynula se a zase zhmotnila za mými zády. Opakovalo se to ještě několikrát a přitom uběhla jen minuta. Nakonec jsem zastavila na druhé straně té, až na pár beden, vyklizené místnosti. Otočila jsem se čelem k Romi a Petrovi, kteří ještě stále stáli na svém původním místě. Uprostřed mezi námi stála Annabella. Byla otočená ke mně se svým přihlouple vyrovnaným úsměvem.

"Vzdej to, Charlotte. Takhle bychom mohly pokračovat navěky."

"Já ano, ale ty sotva," oponovala jsem a znovu se rozběhla proti ní. Zmizela. Když se opět zhmotnila, stála na úrovni Petra a Romi, ale několik metrů od nich.

"Proč máme jít proti sobě, když se můžeme spojit? Copak to nevidíš? Jsme si tolik podobné. Já jsem démon, ty jsi upír. Ani jedna z nás si nevybrala, čím chce být. Teď jsme na jedné lodi. Naším údělem je žít v temnotách. Žiješ díky lidské krvi, já díky lidské hlouposti. Proč to nespojit? Obě si můžeme brát, co potřebujeme. Nemusíme si vzájemně překážet. Vždyť lidé jsou tu proto, aby nám sloužili."

Prohlédla si Petra. Stál vedle Romi, ani se nehnul. A Annabella pokračovala: "Jsi hladová. Jen si představ, kolik krve je v tom klukovi. Můžeš ji mít. A já si pak vezmu jeho duši. Můžeme být dobrý tým. Nemyslíš?"

"Radši hraju sólo," odsekla jsem.

Podívala se na mne se záhadným úsměvem. "Jak myslíš. Já ale vždycky dostanu, co chci." Další přenos. Tentokrát stála za mnou. A měla s sebou něco navíc. Cítila jsem to. Byla to krev.

Rodokmen - základní info

Wed, 01 Jun 2011 16:15:26 +0200

V první řadě se podíváme na pár základních informací ohledně rodokmenů. Pokud si někdo myslí, že rodokmen je věc čistě pro psy, neberu mu jeho názor, ale pak by tedy rozhodně neměl číst dál.

Na začátku bádání je třeba si ujasnit několik věcí. Podívejme se na ně nyní společně...

Co to rodokmen vůbec je?

Rodokmen je soupiš všech našich předků, kteří nosili stejné příjmení.

Většinou se dělá tzv. rodokmen "po meči", který sleduje pouze mužskou linii, tzn. syn -> otec -> dědeček -> pradědeček...

To ovšem není pravidlo. Někoho naopak zajímá, odkud pocházely ženy z jeho rokmenu. Samozřejmě i to se dá vypátrat, ale bude to obtížnější, protože, co si budeme povídat, holky mají prostě smůlu, že mění své příjmení podle manžela a většinou se i stěhují na míle daleko.

Co je to rodopisný vývod a co rozrod, a jaký je v tom rozdíl?

Rodopisný vývod je sledování předků v obou liních, tzn. začnete od sebe a zapisujete matku otce a u nich znovu matku a otce a takhle pořád dokola.

Rozrod je, dalo by se říct, opakem vývodu. Znáte nejstaršího předka a zjišťujete všechny jeho děti a dále děti dětí atd...

Co si připravit, když se chci do bádání pustit?

Pokud si myslíte, že je dobré znát své předky a chcete se pustit do jejich pátrání, je třeba se obrnit velkou trpělivostí. Rozhodně to není záležitost, kterou stihnete mezi nedělním obědem a večerním posezením s přáteli, kterým máte v plánu se pochlubit svou urozenou krví.

Rozhodně není k zahození zajít za některým z žijících příbuzných, který by vám mohl předat co nejvíce informací. To je odrazový můstek prakticky pro každého. Pokud máte to štěstí, že stále žije vaše prababička nebo pradědeček, je to naprosto ideální. Hned tak budete znát minimálně 5 generací. Je důležité pečlivě si zapisovat všechna jména a místa narození, popřípadě i data. Pokud jste lenivější na psaní, není v dnešní době problém nahrát si rozhovor na diktafon, na mobil, do MP3 nebo jiných vymožeností. Pojistíte se tak, že nic nezapomenete. Pokud to bude alespoň trochu možné, mohli byste požádat o některé dokumenty, např. rodné nebo úmrtní listy, staré pasy, fotografie... Minimálně opisů z knihy narozených byste pár najít měli. V době 2. světové války bylo totiž nuté dokázat nežidovský původ několik generací zpět.

Pokud už máte aspoň základní představu o jménech vaši praprarodičů a možná i jejich rodičů, je dobré si pořídit nějaký genealogický program do počítače. Na internetu se jich dá sehnat bezplatně několik (o dvou znich se podrobněji rozepíšu někdy příště). Pokud dáváte raději přednost staré dobré tužce a papíru, rozhodně to není žádný problém. Já osobně se přikláním k vedení obojího. V elektronické podobě můžete zpracovávat všechny příbuzné, na které narazíte tzn. všechny tetičký, strýčky, sestřeničký, sousedovic psa a kočku atd... Na papír si můžete psát jenom ty pro vás opravdu důležité osoby.

Když dám příklad na sobě, já si do počítače cpu úplně každého, koho najdu, na papír si zapisuji jen své přímé předky a všechny jejich děti, ale o nich nic nerozepisuji.

Dále bych vám také poradila, abyste si připravili nějaký zápisníček, kam si budete zapisovat průběžné poznámky. Kde jste například naposled skončili, kam jste se chtěli podívat, ale nestihli (myšleno v matrice) nebo jiné úpravy, které se chystáte provést v už nalezených informacích. Doporučuji vést si tenhle zápisník ručně. Počítače jsou fajn, ale nemusíme v nich mít úplně všechno, že?

Co můžu čekat?

Představa, že najdu šlechtické předky, je sice hezká, ale u nás obyčejných smrtelníků velmi nepravděpodobná. I když nikdy nevíte, že... Nemanželských dětí bylo jak much a tatínek šlechtic se přece nebude chlubit, že ten chlapeček, co pase v podhradí krávy je jeho synáček. Protože, co si budeme povídat, romantické příběhy o šlechtici, který se tak moc zamiloval do svojí služky, že se rozhodl uznat svoje dítě, jsou spíš pro knížky a filmy...

Takže, co můžete skutečně čekat? S trochou šikovnosti zjistíte jména svých předků, místo jejich bydliště a jejich povolání. Pokud byl farář šikovnější, napsal i k zápisu o narození svatbu, která se třeba konala v jiném městě nebo zemi. Samozřejmě se můžete dozvědět i data svateb a úmrtí. Při úmrtí i věk, příčinu, místo úmrtí a místo pohřbení.

Z "gruntovních" knih se dají potom zjistit informace o pozemku, na kterém vaši předkové žili. Ovšem číst v takových knihách není zrovna jednoduché a také zatím nejsou k vidění na internetu (alespoň o tom nevím, ale nemusím vědět všechno, ne?).

Dál se můžete dozvědět, k jaké církvi váš předek patřil, protože šikovní knězi zapisují i vystoupení a většinou opětovný návrat do církve, případně do jaké církve kdo přestoupil.

Pokud si budete vést mapičku míst, kde všude zakotvila noha vašeho předka, s trochou důvtipu si budete moct domyslet, co ho tam asi vedlo.

Například jedni moji předkové procestovali několik vesniček v Rakousku. Každé dva roky byli v jiné (to se dá zjistit podle narození dětí). Když jsem se lépe podívala, všechny ty vesničky byly podél železniční tratě. A otec té rodiny pracoval na dráze. Je tedy téměř jasné, že se tak často stěhovali kvůli jeho práci. Jedno z jejich dětí se pak narodilo v Uhersku, přestože jsem věděla, že celá rodina žila v Čechách. Nakonec jsem zjistila, že přibližně v době, kdy se jejich dítě narodilo, se v Uhersku ženil bratr otce. Dá se tedy předpokládat, že těhotná maminka jela na svatbu svého švagra a během ní porodila.

Tak to jsem trochu odbočila do tématu... Ale i takové věci se dají s trochou trpělivosti, šikovnosti a důvtipu zjistit.

Každému, kdo se chystá začít s rodiným rodokmenem přeji hodně štěstí, případně nabízím svou pomoc, která sice není podložená vysokými školami, zato je zadarmo. Na případné předmětné dotazy ráda odpovím...

Rodokmen

Wed, 01 Jun 2011 15:13:57 +0200

Rodokmen - základní info

Jak začít?

Problém

Sun, 08 May 2011 16:08:10 +0200

10. kapitola - Problém

6. dubna 13:19, Capinota, Bolívie

Nadir se posadil na pohovku vedle Austena - zelenookého kluka s rukama složeným na prsou. Rikuto - Japonec s krátkými černými vlasy- chodil před nimi sem a tam. Denny, bledý jako vždycky, stál u okna a pozoroval krajinu.

Všichni mlčky čekali, až se k nim připojí poslední člen jejich pětice. Když se konečně objevil, nevěnoval jim ani slovo na pozdrav. Sedl si na opěrátko pohovky a nevšímal si jich.

"Zase jdeš pozdě, Eriku," řekl Austen tvrdým hlasem.

Erik se na něj podíval bez sebemenšího zájmu. "Měl jsem školu," odpověděl stroze.

"Ta není důležitější než naše poslání," opáčil znovu Austen.

Erik si pomalu skousl spodní ret. "Tohle…poslání, jak tomu říkáš, je otázka několika let a rozhodně jím můj život nekončí, takže bych rád měl slušný život i potom," odsekl Erik nepříjemným hlasem.

Nadir se instinktivně pošoupl blíž k němu.

"Myslíš, že ta holka, co za ní teď běháš, ti ho zajistí?" zeptal se posměšně Austen.

Erik vstal. Jeho postavení by se dalo nazvat bojovým. To, že byl rozzuřený, se dalo poznat podle blyštících se očí. "Nevím, jestli mi vadí víc to, že to znělo jako urážka, nebo to, že mě šmíruješ," řekl pomalu, ale s důrazem na každém slově.

Austen se na něj pobaveně podíval. "Uznávám, že je hodně pěkná. Ale tím spíš, ti hodně rychle s někým zahne," pokračoval, jako by ho neslyšel.

To už se musel zvedat i Nadir, aby Erika zastavil. Stoupl si mezi něj a stále sedícího Austena a snažil se Erika zastavit rukama, které položil na jeho hrudník.

"Neblbni, Eriku," napomenul ho. "Nevšímej si ho. Je to idiot."

Erik se stáhl, ale stále si měřil Austena vražedným pohledem.

Osmán se objevil v pravou chvíli. Na tváři měl pohodový výraz, jako vždycky. Stoupl si před ně, zatímco se všichni posadili na pohovky a byli připraveni mu naslouchat. Osmán tleskl dlaněmi o sebe.

"Takže…" protáhl. "Už jsou tři," řekl bez jakéhokoli úvodu.

6. dubna 18:26, San Diego, Kalifornie

Ellen vedla Kailee na hotelovou terasu. Byla plná stolů se skleněnými dekami a kovovými židlemi natřenými na bílo. Nad nimi se tyčily tmavě zelené slunečníky dokonale ladící s měkkými polštářky na židlích. U vchodu se Ellen zastavila a rozhlédla se. V rohu zahlédla Hinu v růžovém triku se stejně růžovými šátkem v havraních vlasech. Ukázala do těch míst a vydala se k nim.

Kailee ji poslušně následovala a cestou se rozhlížela kolem. Z terasy bylo vidět na azurově modrý bazén obklopený dalšími stolky, lehátky a keři v květináčích.

Zatavili u stolku, u kterého seděla žena o málo starší, než byla ona sama a s ní mladá dívka, na první pohled asijského původu.

"Ahoj," pozdravila je Ellen.

"Ahoj," řekly sborově. Hina i Joaquina si Kailee pozorně prohlížely.

Byla to štíhlá pětadvacetiletá žena s lesklými hnědými vlasy. Měla tvář s jemnými rysy. Celkem malý nos a zářivé šedomodré oči. Její kůže byla skoro stejně tak bledá jako ta Ellenina.

Ellen jim dala chvilku, aby se vzájemně prohlédly. Pak se pustila do představování.

"Takže, tohle je Kailee," řekla směrem k sedícím.

"Ahoj," řekla nesměle Kailee a usmála se.

"Tohle," ukázala Ellen na Joaquinu, která seděla dál než Hina, opřená do opěradla. S bílou košilí a nic neříkajícím výrazem ve tváři vypadala velmi přísně. "To je Joaquina, naše učitelka. A tohle," opřela se o židli, na které se děla Hina. "To je Hina. Zastupuje Asii."

Hina s Kailee si vyměnily úsměvy. Ten Hininy byl povzbudivý. Ten Kaileenin nervózní. Ellen se posadila vedle Joaquiny a naznačila Kailee, aby se posadila vedle ní a Hiny.

Jakmile seděly, Joaquina se předklonila a opřela se lokty o hrany stolu.

"Myslím, že Ellen ti už všechno řekla, viď?" Při tom se podívala z jedné na druhou.

"Ano, řekla mi všechno." Podívala se na Ellen. "Tedy všechno, co ví."

Ellen se na ni povzbudivě podívala. Samozřejmě se nezapomněla zmínit, že ani ona sama ještě neví všechno a to je ta první, kterou Joaquina našla.

"Vím, že je to pro tebe šok. Umím si představit, co všechno se ti teď honí hlavou."

Kailee nechtěla být nezdvořilá a proto nic neřekla nahlas, ale v duchu si pomyslela, že tohle rozhodně vědět nemůže. Cítila podivné mrazení, když jí to Ellen říkala. Nejprve si myslela, že si z ní dělá blázny, ale pak pochopila, že to nejspíš myslí vážně. Nechala se přemluvit k tomuhle večernímu setkání. Jestli má být tím, kým tvrdí, musí vědět, co to přesně obnáší. Stručná charakteristika v podobě: změníme osud, jí nestačila.

"Dobře," řekla. "Ale jestli se k vám mám přidat, znamená to, že budu muset cestovat, je to tak?" Joaquina mlčky přikývla a nechala Kailee mluvit dál. "Ale co bude s kluky? Tedy myslím s mými dětmi?"

Ellen se podívala na Joaquinu stejně tázavě. Hina jako by tam seděla jen do počtu. Byla mezi nimi ani ne dva týdny, ale zdálo se jí, že je s nimi odjakživa. Tak jistá si připadala ve své pozici. Všechno to okolo pro ni bylo jako běžná rutina.

Joaquina se přívětivě usmála. "Nemusíš se o ně vůbec bát. Pokud je nebudeš chtít dát k příbuzným, tribunál se o ně postará."

"Jak?" vyhrkla.

Joaquinin úsměv se ještě zvětšil. Dokázala si představit Kaileeninu úzkost, jakou cítí matky, když se jedná o jejich děti.

"Tribunál má přirozeně zaměstnance, kteří se o tvé děti postarají v době tvé nepřítomnosti."

"Jaké zaměstnance?"

"Dalo by se říct, že jsou něco mezi sociálními pracovníky a chůvami. Pokud vím, je jich pět. Čtyři muži a jedna žena. Jejich profily ti budou zaslány, spojíš se s nimi pomocí webkamery a sama si vybereš toho, kdo bude tvoje děti opatrovat. S ním se potom domluvíš na podmínkách, jako třeba jak často ti bude dávat vědět o situaci doma, nebo ve kterých případech se s tebou bude muset poradit, a samozřejmě mu také popíšeš chod domácnosti."

Kailee přikývla. Vypadalo to, že je už klidnější. Nutně potřebovala někoho na hlídání. Kromě starého dědečka, který žil na farmě ve střední Kalifornii, neměla nikoho.

pokračování na další kapitoly

Andělé - 13. kapitola - Srdce

Fri, 21 Jan 2011 20:57:50 +0100

Železný zvyk. Provázel vás staletími. Najednou je všechno jinak. A vy si zvykáte znovu. Nechápete lidské pocity, protože vy sami žádné nemáte. Pro vás je mnohem těžší najít ztracenou jistotu. Přátelé mezi lidmi? Nemožné. Oni nejsou nic. Jsou jenom potrava. Teplá krev, kterou potřebujete ke své existenci. A vy? Co jste pro ně vy? Parazit, kterého je nutné zabít. Vidíte to stále dokola. Hony, které se pořádají na váš druh. Stejně nesmyslné, jako sebemenší iluze přátelství.

Romi nás vedla na kraj města k polorozpadlému činžovnímu domu, který byl snad před sto lety tou nejluxusnější budovou ve městě. Ale teď by to mohlo být dokonalé místo pro nadpřirozenou bytost, která touží přihlížet, jak se lidstvo samo zničí.

"Tady vážně někdo bydlí?" zeptal se Petr s rukama v bok. Očividně nesdílel moje myšlenky. Obě jsme se na něj podívaly. Zřejmě odpověď vycítil, protože dál už se neptal. "Tak jo," řekl s povzdechem. "Musí se při vstupu do takový brabizny taky zvonit?"

"Je uvnitř," řekla jsem k Romi. Petra jsem ignorovala. Nemělo cenu se jím rozptylovat. Navíc jsem začínala být mrzutá. Měla jsem žízeň. "Slyším její srdce." Ušklíbla jsem se nad tím. "Jak nespravedlivé. Ona je taky stvoření temnot, ale srdce mít může."

"Taky máš srdce," poznamenala Romi s očima upřenýma na tu budovu.

Kriticky jsem se na ni podívala. "Ale nebije."

"Nechápu to." Petr, kdo jiný. Neustále mě překvapovalo, jaký je to hlupák. Možná se aktivně věnoval magii, ale o upírech si nezjistil nic. "Proč nebije? Něco přece musí pohánět tvé tělo." Prohlédl si mě od hlavy k patě, jako by chtěl zhodnotit, zda můžu dělat modelku.

"Nepotřebuju ho," odsekla jsem. "Žádný z orgánů v těle nepotřebuju. Ne nutně. Moje tělo pohání krev. Lidská. Tvoje krev by mi například teď docela bodla." Teď jsem si ho prohlídla zase já. Ale už ne tak jako v parku. Už jsem to nehodlala zkoušet. Kdovíco by se mnou jeho krev udělala. Možná je nakažená hloupostí. To bych si dala.

"Co uděláme?" Romi očividně celou dobu vymýšlela plán.

Pokrčila jsem rameny. "Coby? Prostě tam vběhnu a utrhnu jí hlavu dřív, než mě dokáže zaznamenat. Žádný zdržování. Mám hlad. Naše návštěva se rozhodně neprotáhne víc než čtvrt hodiny."

Romi zavrtěla hlavou. "Myslím, že tak snadno to nepůjde," řekla.

"Uvidíme," odvětila jsem a vydala se k domu. Bylo mi jasné, že i kdybychom tam stáli hodiny, nezměnilo by se nic. Navíc jsem nepochybovala, že pokud chce, tak o nás Annabella už dávno ví. Romi tenhle můj krok nepovažovala za dvakrát nejmoudřejší, protože za chvilku stála přede mnou v celé své bílé kráse. Ruce měla složené na prsou a mračila se víc než deset čertů.

Zasyčela jsem a vytáhla zuby. Ne proto, že bych to měla v úmyslu. Pomalu jsem nad sebou začínala ztrácet kontrolu. To jediné, co jsem doposud vnímala dost ostře, byl fakt, že ať už nás uvnitř čeká cokoli, musíme si to odbít co nejrychleji, abych se mohla nakrmit dřív, než někomu ublížím. Upíři necítí slabost z nedostatku krve. Naopak, stávají se divočejšími a naprosto nekontrolovatelnými. V normálních situacích dokážeme kontrolovat svůj hlad. Ale v situaci, ve které jsem byla teď já, to bylo naopak. Hlad ovládal mě. Jediným štěstím pro Petra, protože on v tuto chvíli připadal v úvahu jako jediné jídlo, bylo, že jsem byla dost stará na to, abych se dokázala jakžtakž ovládat. Tedy rozhodně déle než mladší upíři.

Očima jsem instinktivně přeměřila nastalou situaci. Romi stála přede mnou naprosto nechráněná. Hlavou mi projela myšlenka, že jeden dobře vypočítaný skok, by mohl zpřelámat ta krásná hebká křídla. V hlavě mi pulsoval tlukot tří srdcí, která jsem slyšela. Dvě naprosto klidná a jedno rozrušené. To, které tlouklo rychleji, než další dvě, patřilo Petrovi. Překvapilo mě, že Romi je i přes to všechno stále v klidu. Očividně mi v tuto chvíli věřila víc, než jsem si věřila sama. Také Annabella byla klidná, ačkoli jiným způsobem. Věděla o nás. Dokonce se možná i těšila na setkání s námi. Otázkou jen bylo, nakolik je seznámená s naší… totožností. Věděla, že za ní má namířeno jeden hladový upír, odhodlaný anděl a bláznivý skoročaroděj? Sama jsem se na chvilku pozastavila nad tím, jak banálně to zní.

Romi si mě stále zamračeně prohlížela. Sebrala jsem zbytek odhodlání a ovládla se. Zatáhla jsem zuby a pokusila se tvářit aspoň trochu přístupně.

"Nechtěla bych ti ublížit," řekla jsem tiše, ale naprosto vážně. Mírně jsem natočila hlavu dozadu. "Ani jednomu z vás." Podívala jsem se zpět na Romi. "Ale ty víš, že dlouho bez krve nevydržím. Kdybych se přestala ovládat, radši vem Petra a zmiz, jak nejrychleji to půjde. Mně se nic nestane."

Ani po tomto monologu nevypadala Romi přístupněji. Její zamračení sice trochu opadlo, ale to bylo tak všechno.

"Začali jsme to společně, tak to společně dokončíme," řekla odhodlaně. Postavila se k mému boku. Naši řadu pochvíli doplnil i Petr. Ačkoli se snažil vypadat odvážně, věděla jsem, že má strach. Chápala jsem to. Jako jediný z nás byl smrtelný.

Kulisářka

Wed, 29 Dec 2010 17:09:40 +0100

9. kapitola - Kulisářka

27. března 17:02, Peking

V Joaquinině hotelovém apartmánu bylo nezvykle ticho. Jindy tam vyhrávalo rádio a Ellen kolem bláznivě tančila. Teď to připomínalo město po morové epidemii.

Joaquina vytáhla ze své tašky velké desky. Došla ke stolku v obýváku a položila je na něj. Sama si sedla do křesla. Váhavě se na desky dívala, než se rozhodla je otevřít. Přivítala ji sedm let stará fotografie. Byla na ní ona. Vedle ní stál tmavovlasý muž s dokonalým zářivým úsměvem a držel ji kolem pasu. Slunce za nimi zapadalo. Kreslilo na nebi červené pruhy. Pod ním bylo moře. Na fotce nebylo vidět, ale ona si to velmi živě pamatovala.

Vzala fotku do ruky a zblízka se na ni podívala. Zvlášť pečlivě pohlédla do tváře usmívajícího se muže.

"Proč zrovna my?" zeptala se sama sebe.

Odložila fotku a podívala se k hodinám nad televizí. V duchu počítala, jak je to dlouho, co Ellen odešla. Rozhodně nechtěla, aby ji tady načapala s jejími vzpomínkami. Dvě a půl hodiny? Usmála se. To je dobře. Když se z nich stanou přítelkyně, bude jednodušší přesvědčit Hinu, aby s nimi odjela.

Přestala myslet na Ellen a Hinu a vytáhla bílou obálku. Na její vrchní straně bylo počítačem napsané její jméno a adresa. Chvilku se na obálku dívala. V duchu si připomínala den, kdy ji dostala. Je možné, že už to bude šest let? S nádechem vytáhla bílý přeložený papír. Váhala než ho otevřela a podívala se na jeho řádky psané rovněž počítačem.

Vážená slečno Diazová,

je nám opravdu velkou ctí, že právě vy jste byla vybrána mezi členky společenství Victoria Fortuna…

S dalším nádechem jí protivně zaštípaly oči. Zamrkala a rozhlédla se po bytě. Očima skončila na

velkém okně. Venku bylo zataženo. Přeskočila několik řádek.

…Doufáme, že přijmete naše pozvání do oficiálního sídla Družek Fortuniných v Taltalu v Chile. Velmi se těšíme na vaši brzkou návštěvu.

Složila dopis a schovala ho zpět do obálky. Na co jitřit staré rány? Pokračovala v prohlídce dál. Další fotografie. Na jedné byla ona obklopená dalšími čtyřmi dívkami.

Na židli vedle ní seděla dívka v růžovém s krátkými černými copánky. Její tvář nesla znaky typické pro východní Asii. Úzké oči, plochý nos, mírně opálená pleť.

Nad nimi stály další tři dívky. Všechny se usmívaly. Vypadaly šťastně.

Úplně vlevo stála žena, na první pohled starší než ostatní. Nyní se dívala do Joaquininy tváře velkýma zelenýma očima na bledé tváři. Dlouhé rudé vlasy jí sahaly až k bokům. Ruku měla opřenou o Joaquininu židli, jako by se k ní nakláněla. Joaquina se prstem dotkla její tváře.

"Nikdy nezapomenu, Mirjam."

Vedle Mirjam stála dívka s kávovou pletí. Černé vlnité vlasy měla svázané do culíku vysoko na hlavě. Její tváři vévodily plné rty s krásným úsměvem. Vypadala z nich nejšťastnější.

Poslední dívka stála bokem k fotografovi. Její vlasy se třpytily zlatem. Na první pohled se od nich lišila. Ani ne tak věkem jako svým vzhledem a dojmem, který budila. Při pohledu na ní všechny Joaquininy slzy oschly.

"Ellie," řekla tvrdým hlasem. "Ty si mezi nás nikdy neměla patřit." Bezděky si vybavila Ellen. Stejně jako ona i Ellie tehdy reprezentovala Austrálii a Oceánii. Zkřivila ústa nad svou hloupostí.

"Jsi paranoidní, Joaquino," řekla si a odložila fotku zpět do desek. Ellen nemá s Ellie nic společného, řekla si v duchu. Historie se nebude opakovat. Zaklapla desky a odnesla je zpět na své místo.

27. března 22:30, ČB

Mariana potichu otevřela dveře bytu. Zula si boty, jakmile vklouzla dovnitř a strčila je do botníku. Po špičkách se kradla ke svému pokoji. Zvuk televize jdoucí z obýváku ji překvapil. Uchopila pevněji obal s oblečením a vešla do obýváku.

"Ahoj." Podívala se směrem k pohovce, aby zjistila, kdo to trpí nespavostí. "Jsem doma, mami," řekla a usmála se na mamku zabalenou až po bradu v dece.

Mamka se zvedla, došla k ní a dala jí pusu na tvář. "Jak to šlo?" zeptala se.

Mariana si povzdechla. "Jako vždycky. Všichni na nás civěli," řekla mrzutě, ale přitom jí všechny ty pohledy neuvěřitelně povzbuzovaly. Připadala si pak výjimečná, nadaná. Aspoň něčím, pomyslela si v duchu.

"Protože jsi krásná a úžasná tanečnice, zlato," řekla mamka a pohladila jí rukou po zádech.

Usmála se. Naučila se úsměvy říkat vše.

"Nemáš hlad?" zeptala se mamka a už se sunula ke dveřím kuchyně.

"Ne, ani ne. Děkuju." V tom jí zazvonil mobil. Na malé obrazovce zavřeného mobilu se objevila obálka. Kradmo se podívala na mámu, než ho otevřela a stiskla tlačítko pro čtení.

byla si uzasna. hezky se vyspi, zlatovlasko. erik

S úsměvem mobil zase zaklapla.

"Půjdu spát. Dobrou," řekla a současně políbila mamku na tvář.

"Dobrou, Mari."

V pokoji položila šaty na židli u psacího stolu. Rozsvítila lampičku na nočním stolku a zhasla lustr. Unaveně se posadila na postel. Ano, cítila se velmi unavená, ale věděla, že ta únava je správná. Svým způsobem se jí líbila. Protože ji spojovala s něčím hezkým. Převlékla se do pyžama a lehla si do postele. Ruce si složila pod hlavu a myslela na uplynulý večer.

První prodloužená tanečních v Metropolu. Jejich taneční skupina jako hosté večera. Ona a Erik hvězdy večera. Cítila na sobě pohledy všech v sále, když tančili. Waltz nikdy nemilovala. Ale s Erikem bylo všechno jiné. Všechno tak nové a lepší. Vznášela se jako motýl a věděla docela jistě, že za to všechno vděčí jemu.

Znovu se natáhla pro mobil. Otevřela ho a najela do příchozích zpráv. Musela si znovu přečíst jeho esemesku. Byla dokonale šťastná jako už dlouho ne. Byla…ano, byla zamilovaná.

6. dubna 06:58, San Diego, Kalifornie

Ellen nervózně klepala nohama. Pozorně se dívala z okénka auta, ve kterém seděla spolu s Joaquinou a Hinou. Joaquina držela pevně volant, ačkoli stály. Hina seděla na zadním sedadle a jako jediná se zdála být v klidu.

"Nechápu to," řekla najednou Ellen. "Proč to nemohla udělat Hina?" Joaquina se na ni podívala s pohledem, který říkal, že jí to vysvětlovala už nejmíň stokrát.

"Hina neumí pořádně anglicky. Kdežto tobě s roztomilým australským přízvukem každý uvěří."

"Jo. To jo," povzdechla si Ellen. "Dneska mě čeká příprava hry od Shakespeara." Hina se zahihňala. Ellen se po ní ohlédla rudá vzteky.

"To není sradna!" okřikla ji.

Hina se znovu zasmála a nijak nereagovala. Ellen se znovu otočila na Joaquinu.

"Už skoro týden s Kailee pracuju. Neustále jsem nucená jí lhát. Nelíbí se mi to. Je to fajn holka…"

Chtěla pokračovat, ale do řeči jí skočila Hina. "… navíc matka dvou dětí a pracovitá kulisářka. To už posloucháme několik dní."

Ellen po ní hodila vražedný pohled. Joaquina ji zarazila dřív, než mohla říct Hině něco špatného.

"Dneska jí řekneš pravdu. Proto jste se tu měly sejít tak brzo."

Ellen přikývla. "A jak jí to mám říct? To k ní mám jen tak nakráčet a říct: Víš, Kailee, já tady vlastně nechci pracovat, ale sleduju tě, protože z nějakých důvodů, které nejsou ani mě samotné dobře známé, tě musím sebrat a odvést do Chile, kde se mnou a dalšíma třema holkama staneš sudičkou?" Kriticky se na Joaquinu podívala. "To dost dobře nejde. Proboha, má dva malé syny. Je svobodná matka. Co asi bude s jejími dětmi, když se k nám teď přidá? To by to nemohla být jiná? Vždyť v Americe je tolik žen, kterým by to vůbec nevadilo."

"O tom nerozhoduju ani já ani ty. Kailee je další. Tak to musí být."

Ellen se opřela o sedadlo a znovu se dívala ven. Začínal krásný slunečný den. Za těch pár dní se s Kailee velmi sblížila. Najednou jí to všechno připadalo tak nespravedlivé. Ona neměla nikoho. Joaquinina nabídka pro ni byla spásou z nebe. S Hinou to bylo složitější. Osmnáctiletá dívka, která studuje. Početná rodina a dokonalý společenský život. Bylo to těžké rozhodnutí, ale s malou lží, že jí nabídli studium v Americe, ji matka mileráda pustila do světa. Kaileen byla něco jiného. Byla to pětadvacetiletá žena, která se na střední dostala do průšvihu a v šestnácti otěhotněla. Narodil se jí syn a o rok později druhý. Nemohla dodělat školu a přítel ji opustil. První roky zvládla jen díky rodičům. Jen co to šlo, dala děti do opatrování a začala pracovat. Teď už pět let pracuje u divadla jako kulisářka. Není to její vysněná práce a není ani nijak lehká, ale je to stálý příjem, což není nepodstatné.

Ellen se podívala na hodiny.

"Za chvilku tu bude."

Vystoupila z auta a vydala se směrem k lavičce před divadlem.

pokračovat na další kapitoly...

Andělé - 12. kapitola - Kousnutí

Wed, 29 Dec 2010 16:48:32 +0100

Přátelství? Krásné slovo. Jsou s ním spojené pocity, které vy nemůžete cítit. I když s někým trávíte svůj volný čas. Povídáte si s ním, svěřujete se mu, je to jen člověk. Ta bytost, která je tak hluboko pod vámi. A i když si stále dokola říkáte, že tentokrát by to mohlo být jiné, stejně nakonec dojdete k tomu samému závěru jako pokaždé. Není to přítel, je to jen člověk. Uvnitř něj tepe krev, jako u miliardy dalších. A krev je to jediné, co vás s ním pojí.

Čekali jsme tam už skoro hodinu. Dávno se setmělo a Romi nikde. Pozorovala jsem okolí. Stromy byly všude, kam jsem se podívala. Spousta míst, kde by se mohl kdokoli schovávat. Ale mě nedělalo problém rozeznávat tvary stejně ostře jako za denního světla.

Už hodnou chvíli jsem seděla na lavičce naprosto bez hnutí, zatímco Petr, který stál vedle mě, netrpělivě poklepával nohou a znuděně vzdychal. Začínalo mi to lézt na mozek. Byla jsem podrážděná a začínala jsem cítit slabost. Ne fyzickou. Spíš

psychickou. Pomalu ale jistě se vytrácela moje sebekontrola a to pro mne bylo velmi frustrující. Nemohla jsem jít na lov. Od setmění jsem byla přikovaná k té lavičce a čekala na Romi. Dávno jsme se měli sejít a probrat si další body plánu, který by stoprocentně zahrnoval i moje posilnění, na které teď nejspíš nezbyde čas, protože ten velmi rychle ztrácíme.

"Kde sakra je?" vybuchl už po desáté za poslední půlhodinu.

Otočila jsem k němu hlavu. "Někde se zdržela," odpověděla jsem s klidem. "Ale možná vím, jak ji donutit, aby si pospíšila." Jízlivě jsem se na něj podívala a doufala, že dokáže vyčíst podtext, který v tom měl být ukryt. Ale z jeho reakce bylo vidět, že je to začátečník, který má jenom obecný přehled.

"Cokoli, hlavně, aby už přišla. Začíná být pěkná zima."

Vstala jsem. Pomalu jsem ho obešla. Prohlížela jsem si ho jako zboží. Až když jsem začínala s druhým kolečkem, došlo mi, a nejspíš i jemu, že ho lovím. Zaháním do kouta, nutím ke spolupráci. Původně jsem nechtěla zajít tak daleko, ale takhle můžeme spojit nutné s užitečným.

"Když se ti něco stane, bude tady jako na koni," zašeptala jsem provokativně.

Jestli mu to zatím nedošlo, tak teď byl můj cíl naprosto jasný. Srdce mu začalo bušit prudčeji. Cítila jsem z něho strach. Sálal z něj s neuvěřitelnou intenzitou a já si uvědomila, že se mi to líbí.

"Co tím myslíš?"zakoktal a couvl.

To bylo ostatně to jediné, na co se zmohl. Vzpomněla jsem si na tu první noc, kdy jsme se poznali. Byl odhodlaný mě zabít a něco jako strach tam rozhodně nebylo. Teď to bylo jiné. Vědomí, že mě nemůže nijak zastavit, i kdyby sebevíc chtěl, mu nahánělo strach. Připadal si bezmocný.

Vyrovnala jsem vzdálenost, o kterou couvl. "Dovol mi se napít. Slibuju, že to nebude bolet."

Svůdně jsem se k němu přivinula. Rukou jsem přejela po jeho tváři až ke krku. Mírně jsem naklonila jeho hlavu a sklonila se k pulzující tepně.

"Charlotte?"

Romi se konečně dostavila. Poslušná toho vyčítavého hlasu jsem zatáhla zuby a otočila se na ni s tím nejnevinnějším úsměvem.

"Romi! Konečně!" zajásala jsem.

Ale ona se dívala stále stejně přísně. "Co to mělo znamenat?"

Vzdálila jsem se od Petra do bezpečné vzdálenosti. "Neublížila bych mu," prohlásila jsem rozhodně. Pokrčila jsem rameny. "Dohoda je dohoda."

"Nevypadalo to tak."

Nemělo cenu se s ní přít. Ani já sama jsem netušila, jak daleko bych zašla. Ostatně byla to ona, kdo měl co vysvětlovat.

"Kde si byla tak dlouho?" zeptala jsem se.

Petr se postavil vedle mě, což znamenalo, že je zase nohama pevně na zemi a stejně jako já očekává odpověď na tu otázku.

Romi se zatvářila dezorientovaně. Jako by si ani neuvědomila, že přišla pozdě.

"Co?" vypadlo z ní nakonec.

Petr se do ní už už chtěl pustit, ale já ho zadržela. Přistoupila jsem k Romi blíž a zadívala se jí do očí.

"Co je? Proč se na mě tak díváš?" zeptala se, ale nehnula se ani o píď.

Neodpověděla jsem jí. Hledala jsem důkaz pro své podezření. Obešla jsem ji kolem dokola a pozorně jsem si ji prohlížela. Nebylo to totéž, jako s Petrem, protože od lovu, který bych snad na ni chtěla pořádat, mě odrazoval vnitřní instinkt, který mě nutil mít se na pozoru.

Konečně jsem to našla.
Chytla jsem ji za ruku a ukázala na místo na paži kousek nad loktem. Otočila tím směrem hlavu. I Petr si přišel prohlédnout můj nález, i když ho v žádném případě nemohl vidět tak jasně jako my.

"Co je to?" zeptal se.

Podívala jsem se na Romi, a pak zpět na dvě malé dírky vytetované do kůže.

"Někdo ze mě pil," řekla chvějícím se hlasem. "Jak…jak je to možné?" Vypadalo to, že je vyděšená.

"Celkem snadno, vzhledem k tomu, že můžeš spát." Pustila jsem její ruku. "Když spíš může tě vysávat kdokoli. Čím víc krve ti bere, tím míň o sobě víš. Tohle je princip, na kterém já lovím. Piju tak dlouho, dokud člověk nepadne do bezvědomí. Lidská paměť je velmi křehká. Když se probudí, téměř nic si nepamatují. Nanejvýš jenom začátek a ten je nijak neděsí." Podívala jsem se na Petra. Ani on by určitě neřekl, že se ho chystám ulovit, kdyby mě byl potkal poprvé a neměl ani ponětí o tom, kdo jsem.

"Ale jaký upír by chtěl pít ze mě?" podivila se. "Z anděla?" dodala po chvilce.

Pokrčila jsem rameny. "Ať to byl kdokoli, už nežije."

Andělé - 11. kapitola - Byliny

Tue, 16 Nov 2010 17:58:09 +0100

Trpělivost? Ano, té máte dost. Staletí vás naučila, že spěchat se někdy nevyplácí. Ostatně spěchat kam? Nebo za čím? Za další krví? Ta nikam neuteče. Vždycky tu bude. Spěch vás unavuje. Nebo spíš nudí. Všechna pestrost, se kterou jste si užívali první dny, je pryč. Najednou není co dělat. Kde je ta zábava, kterou jste si od toho všeho slibovali? Kam zmizela? Rozplynula se. Stejně jako vaše iluze o novém životě bez pravidel…

Šedivé ráno. Teprve před chvilkou přestalo pršet. Bylo osm ráno. Sobota. Na sporáku se mi vařila voda ve dvou malých hrncích. Pomalu začínala mít charakteristickou bylinnou vůni. Než jsem oba odvary stačila odlít do hrnečků, zaslechla jsem na chodbě kroky. Blížily se k mým dveřím. Okamžitě jsem k nim vystartovala a otevřela je dřív, než dotyčný stačil zazvonit.

Byl to Petr. Zrovna se natahoval po zvonku.

Opřela jsem se o hranu dveří. "Jaké zklamání," vydechla jsem.

Prohlédl si mě od shora až dolů. Jeho srdce přitom bilo v podivných intervalech. Stáhla jsem obočí.

"Pokouší se o tebe infarkt nebo co?"

"Co?" vyhrkl překvapeně.

Začala jsem tleskat v rytmu jeho srdce. Došlo mu téměř okamžitě, co tím myslím. Odkašlal si a přešlápl.

"Posílá mě Romi."

"Snídaně! Jak štědré." Bleskla jsem po něm pohledem. Skoro bych byla řekla, že v ten okamžik bych z něj nevytáhla ani kapku krve.

Couvla jsem a otevřela dveře dokořán. "Pojď dál."

Chvilku váhal, ale když jsem zmizela v kuchyni, přece jenom vešel.

"Takže…Proč na mě tak zíráš?" zeptala jsem se ho, aniž bych se k němu otočila.

Jeho pohled mě přímo provrtával a nebyl mi vůbec příjemný. Jen díky tomu, že jsem slyšela jeho srdce, jsem nepochybovala o tom, že je to skutečný Petr a ne jeho klon.

"Připadáš mi taková…Já nevím. Normální."

Sklouzla jsem pohledem po svém úboru. Dlouhá vínová sukně, růžové tričko bez rukávů.

"A copak jsi čekal? Seschlou kůži a v ložnici rakev? Nebo krev stékající po bradě?"

Trochu se usmál. "To ne. Ale obvykle vypadáš jako ta holka, co sedí celé dny na kosmetice."

"To bude tím, že jsem se dneska, ještě neviděla v zrcadle. Ale za chvilku to napravím."

Otočila jsem se zpět k lince a vypila obsah prvního hrnečku. Petr se zvědavě přiblížil. Ukázala jsem mu zbytek žlutozelené tekutiny.

"To není krev," poznamenal.

Přikývla jsem. "Gratuluju, barvoslepý nejsi."

"Myslel jsem, že piješ jenom krev."

Zamyslela jsem se, ale pak jsem se rozhodla mu to říct. Ostatně není to nic nebezpečného. "Krev, skalník a červený bez."

Netvářil se zrovna důvěřivě. "Není to jedovaté?"

"Jediné, co je pro mě jedovaté, je Romina krev," ujistila jsem ho a dopila zbytek skalníku.

"Proč to piješ?" zeptal se znechuceně, jako bych přímo před ním vypila hektolitr něčí krve.

Ušklíbla jsem se. "No přece proto, abych se viděla v zrcadle."

Odkráčela jsem do ložnice, abych se podívala, jak dneska vypadám. Opravdu jsem vypadala zvláštně. Stoupla jsem si blíž k zrcadlu a pozorněji se zadívala na své oči. Dneska bude potřeba i bez. Vrátila jsem se do kuchyně. Petr zkoumal obsah druhého hrnečku.

"A tohle je na co?" zeptal se.

"Tohle způsobí, že už ti nebudu připadat tak divná." Bylo vidět, že to vůbec nepochopil. "Lidská krev způsobuje, že některé části našeho těla se zabarvují do nepřirozených barev. Nepoznáš to hned, ale časem ti to dojde."

Uchopila jsem hrneček a stoupla si k němu blíž.

"Když se dobře podíváš na moje oči, uvidíš, že bělmo má narůžovělou barvu a duhovka je rudě žíhaná." Zvedla jsem k němu ruku. "Taky kůže pod nehty se barví do ruda. Ale toho si málokdo všimne. Teď. Před dvěma sty lety byl i tohle problém."

Nakonec jsem vycenila zuby. Ocenila jsem, že se nehnul ani o píď, i když moje špičáky byly bez pochyby vidět.

"Tohle je další problém. Nejenom, že mají barvu, jako bych snědla kilo borůvek, ale jsou špatně ovladatelné. V podstatě cokoli mě vyprovokuje k tomu, abych je vytáhla. I ty."

"I já?" opáčil. Do jeho hlasu se vracela obvyklá drzost.

"Tvoje srdce si dneska usmyslelo bubnovat do útoku nebo co."
Roztáhla jsem ústa do širokého provokativního úsměvu. "Docela mě to dráždí."

"Tak to tě nebudu rušit." Složil ruce na prsou. "Pij!" přikázal mi.

Chvilku jsem zaváhala, jestli tím myslí bez nebo sebe, ale pak jsem uznala, že dneska není vhodná doba hrát si na kočku a myš. Obrátila jsem do sebe obsah druhého hrnečku.

"Co mi vlastně chtěla Romi, že si mi musel zkazit ráno?"

Vypadalo to, jako by si až teď vzpomněl, že jeho návštěva není jen čistě zdvořilostní.

"Znovu jsme si podali Ludwiga. Zkusil jsem na něm kouzlo pravdy."

"A?" popostrčila jsem ho.

"Kvokal jako slepice. Víme naprosto všechno. Ta holka studuje na univerzitě, pochází z Itálie a jmenuje se Annabella."

Setkání

Tue, 26 Oct 2010 20:48:56 +0200

8. kapitola - Setkání

27. března 07:56, Capinota, Bolívie

Nadir stál na terase jejich bolivijského sídla. Byl tu sám. Aspoň si to myslel. Ostatní byly u svých rodin. On nijak netoužil po návratu do chudé země, ze které ho jako zázrakem Osmán vytáhl. Beztak už neměl skoro nikoho. Jen otce, který si ho skoro vůbec nevšímal.

Díval se na probouzející se kraj a cítil se svobodný a šťastný. Ohlédl se právě ve chvíli, kdy se na terase sotva pár kroků od něj objevil další ze členů jeho nové rodiny.

"Tohle mě nikdy nepřestane bavit," zasmál se Nadir na příchozího.

Byl to Denny. Ten málomluvný bledý kluk. Tentokrát měl na ruce velkého bílého papouška se žlutou chocholkou. Tázavě se na Nadira podíval.

"Myslím to transportování," dodal už bez takového nadšení.

Denny chápavě přikývl. Dvěma prsty opatrně přejel po načechraném peří svého papouška. Na

několik minut to bylo to jediné, čemu věnoval pozornost.

"Něco mu schází," řekl pak ledovým hlasem, který jako by zněl v ozvěně. "Mohl bys…?" Udělal váhavý krok směrem k Nadirovi.

"Ale jistě," zareagoval pohotově Nadir. Stoupl si až k němu a zadíval se papouškovy do oka. Nejprve se papoušek neposedně cukal, ale pak jako by byl zhypnotizovaný. Bez hnutí se díval Nadirovi do očí.

"Je sám," řekl Nadir, aniž by porušil oční kontakt s papouškem. "Chtěl by družku." Zasmál se a přerušil spojení. "Tvýmu papouškovi se zapalujou…pařátky?" Znovu se zasmál a ustoupil k zábradlí. Opřel se o něj a kochal se pohledem do krajiny.

Denny se zadíval na papouškovo bílé peří. "No, tak to s tím budeme muset něco udělat." Pak se podíval na Nadira. "Jsi tu dlouho?"

"Jsem tu pořád," odpověděl Nadir. Z jeho hlasu bylo patrné, že to nechce dál rozebírat. Prostě tak nějak bydlí teď tady. Tečka.

27. března 11:01, Peking

Místností se rozezněl mobil. První k němu přihopkala desetiletá holčička s dvěma copánky. Zvedla ho a podívala se na displej. Otočila se směrem, kterým přihopkala.

"Hino! To je pro tebe!"

Hina se okamžitě objevila ve dveřích. Vzala mobil, aniž by se podívala, kdo volá.

"Haló?" pronesla tradiční otázku.

"Ahoj, tady Xiu. A vlastně taky Nuan," řekl svěží hlas na druhé straně.

"Ahoj," řekla Hina. Její hlas byl přešlý. Neměla teď náladu na vybavování s kamarádkami.

"Řekly jsme si, že bysme mohli někam vyrazit," ozvalo se z druhé strany. "Měla bys dneska čas? Asi tak za…" chvilku bylo ticho, jak se Xiu radila s Nuan. "Tři hodiny?"

Hina dala mobil dál od tváře a povzdechla si. Čas? Jistě, že ho měla. Ale zároveň nechtěla mít. Nechtělo se jí s nimi sejít. Natož někam chodit. Vrátila mobil k uchu.

"No…vlastně už něco mám."

Z druhé strany se ozvalo zklamané brumlání. "No tak. Jenom na chvilku."

"Ne, vážně to dneska nejde, holky," řekla Hina. Trochu ji dopalovalo, že jim to musí říkat dvakrát.

Další povzdech z druhé strany. "Tak nic. Uvidíme se…někdy."

Ani nečekaly, až se Hina rozloučí a zavěsily.

Hina se automaticky podívala na displej a položila mobil na stůl. Co kdyby je napadlo sem přijít? Nervózně se kousla do rtu. Nemůže tu být. Musí si na odpoledne obstarat program.

Znovu vzala mobil do ruky a najela do seznamu. Chvilku váhala, než stiskla tlačítko pro volání u jména Ellen.

"Ahoj!" ozvalo se okamžitě.

Hina mlčela, jako by si rozmýšlela, co má říct. "Ahoj, Ellen," vypadlo z ní nakonec. "Měla bys odpoledne na mne čas?" Nervózně přešlápla z nohy na nohu.

"Jo, jasně!" ozvalo se na druhé straně nadšeně. "Přijdeš do hotelu, nebo se sejdeme někde jinde?"

Hina se zamyslela. "Máš ráda suši?" zeptala se.

"No, můžu to zkusit," řekla po menším zaváhání Ellen.

Hina si pro sebe přikývla. "Tak dobře. Sejdeme se
v suši restauraci kousek od hotelu, ve kterém bydlíte."

"M-hm. A v kolik?" zeptal se Ellen.

"Tak v půl třetí?" navrhla Hina.

"Jo," řekla krátce Ellen. "Budu tam."

"Tak zatím," ukončila Hina. Zhluboka se nadechla a položila mobil, tentokrát s konečnou platností. Podívala se na hodiny. Měla zhruba tři hodiny na to, aby vymyslela, co chce s Ellen vlastně probírat.

Pokračovat na další kapitoly...

Andělé - 10. kapitola - Pozorování

Tue, 19 Oct 2010 19:46:03 +0200

Neuvěřitelný pocit, probudit se do tmy. Ale každý mého druhu tak začíná. Je to zvláštní nepopsatelný pocit. Ležíte ve tmě a necítíte nic. Ani bolest, ani únavu, necítíte žádný sebemenší cit. Jste zmatení, protože všechno je tak nové. Slyšíte šepot vzdálený několik desítek metrů. Cítíte nejrůznější vůně a vidíte ostré obrazy i v té tmě, ve které jste se ocitli. Každý váš krok je tisíckrát zrychlený, každý pád tisíckrát zpomalený. Je to něco nového, nepoznaného. A líbí se vám to. Jste nadšeni. Ale krom toho necítíte nic. Jen spalující hlad. Pulzuje uvnitř vás. Chcete ho zastavit. Ale voda nedokáže uhasit ten žár uvnitř. Ani víno, ani mléko. Vaše instinkty vás podvědomě vedou k cíli. Bráníte se mu, ale jen chvíli. Jenom tu malou chvilku, než proniknete pod

pružnou kůži a dostanete to, co chcete. To jediné, co utiší vaši žízeň…

Zbývalo pár minut do východu slunce. Řekl mi to můj další dokonalý instinkt, který mě provází mým druhým životem. Seděla jsem opřená o zídku a celou noc se ani nehnula. Oproti tomu Romi tvrdě spala. Usnula chvilku po půlnoci. Usoudila jsem, že není třeba ji budit. Po pravdě, pochybovala jsem o tom, že andělé mohou spát. Myslela jsem, že stejně jako jiné v podstatě mrtvé bytosti, to nedokážou. Spletla jsem se. Tohle bylo upřeno nejspíš jen upírům. Aby se věčně smažili ve svém ohni spalující touhy po krvi.

Změnila jsem polohu svého sedu do kleku a nakoukla přes zídku do zahrady. Chvilku po východu slunce, se konečně začalo něco dít. Slyšela jsem hlas. Mohla jsem jenom hádat, byly jsme dost daleko, ale řekla bych, že rozhodně nepatřil žádné mladé dívce. Domovní dveře se otevřely. Nejprve z nich skotačivě vyběhl malý bílý pejsek a za ním vykročila stará shrbená žena. Vykulila jsem oči. Tohle jsem opravdu nečekala.

Šťouchla jsem do Romi. Zapomněla jsem kontrolovat svou sílu. Romi se převalila na druhou stranu a tvrdě narazila hlavou do země. Odřela si čelo. Cítila jsem její krev. Sladkou, vábivou. Pevně jsem semkla víčka. Nádech výdech. Pak jsem se zaměřila jen na sluch a zrak. Vší silou jsem se snažila potlačit čich. To by mi ještě scházelo, abych se zakousla do anděla.

"Úžasný způsob, jak říct dobré ráno," zabrumlala Romi.

Položila si dlaň na bolavé čelo a sykla. Nepochybovala jsem, že je to jen trochu sedřené kůže, ale andělé nejsou jako my. Oni cítí bolest. Jenom chvilku, ale cítí.

Možná čekala, že jí nějak uvítám do nového dne, ale to jsem rozhodně neměla v úmyslu.

"Tohle moc nevypadá na tu super démonku," řekla jsem s očima na staré paní, která venčila svého pejska.

Vyškrábala se na kolena a podívala se přes zeď. "Vždyť je to nějaká babča." Chvilku ji mlčky pozorovala. "Není v domě ještě někdo jiný?"

Pokrčila jsem rameny. "To nevím. Je moc daleko. Mám co dělat, abych slyšela její srdce, natož nějaké uvnitř, navíc když…" Málem jsem se podřekla. Ale na druhou stranu to, že jsem se zasekla uprostřed věty, Romi určitě nepřejde. No, nepletla jsem se.

"Když co?"

Pomalu jsem k ní otočila tvář a podívala se na její čelo. Malá odřenina. Pomalu se scelovala, ale přesto se z ní vymáčkla malá kapička krve. Romi ji ihned setřela. Dívala se na mě s čekajícíma očima. Nejspíš zvažovala, jestli se má obalit svým štítem.

"Neboj se. Nehodlám se na tebe vrhnout. Na to se mám příliš ráda." Podívala jsem se zpátky na paní. "No, tohle evidentně není ta, kterou hledáme, takže… Zajdu domů převléknu se a něco sním," řekla jsem ve snaze vyznít co nejnormálněji.

Romi nadzvedla obočí. "Spíš vypiješ, ne?"

Vstala jsem. "Když na tom trváš."

Usmála se. Asi tím chtěla dát najevo, že jí nevadí mluvit o mé podstatě a aktivitách s tím spojených. Ale říct jí narovinu, že jsem příšerně žíznivá, protože kvůli téhle hlídce jsem nebyla na lovu, se mi zdálo příliš bezcitné, vzhledem k tomu, že ona patřila k těm, kteří mají stále bijící srdce a proudící krev. To, že jedovatou, byla věc druhá.

Nechala jsem ji tam a doufala, že si nějak poradí, pokud bude chtít pokračovat. Ale víc jsem se přikláněla k možnosti, že to taky zabalí a půjde domů. Měla jsem pravdu. Když jsem se na rohu otočila, už byla pryč.

Půlnoc I./III.

Sat, 16 Oct 2010 17:43:49 +0200

Moje nejnovější literární tvorba. Takové malé intermezzo mezi všemi těmi kapitolovkami:)

Jak si určitě okamžitě všimnete, je tato povídka prokládaná textem písničky Dobrodružství s bohem Panem. Text je trošku jiný, je to upravená verze od J. Brabce...

Takže... pokus / část číslo 1...

Je půlnoc nádherná, spí i Lucerna, tys mě opustil ospalou.

Tu v hloubi zahrady, cítím úklady, s píšťalou někdo sem kráčí.

Hrál náramně, krásně a na mně tíha podivná doléhá.

Hrál náramně, zná mě, nezná mě, něha a hudba až k pláči.

Byla příjemná letní noc. Moje svatební noc. Seděla jsem na posteli v krajkové noční košili, načesaná a navoněná přesně tak, jak mě tam služebné posadily. Neměla jsem odvahu se pohnout. Chtěla jsem být z kamene. Radši nežít. A důvod? Prostý. Můj manžel. Tlustý, kulhající, s mastnými vousy kolem úst a o třicet let starší. Teď k celému tomu seznamu ještě opilý. Odpor vůči němu se ve mně za poslední hodiny stupňoval s každou minutou. Děsila jsem se okamžiku, kdy se mě dotkne těma špinavýma upocenýma rukama.

Bezděky jsem se zachvěla při tom pomyšlení. Pohledem jsem přestala hypnotizovat dveře ložnice, které se pro mne v tuto chvíli rovnaly bráně do pekel, a přesídlila svým pohledem na dveře vedoucí na balkon. V dokonalém výhledu do bezměsíčné noci mi bránily dlouhé řasené záclony v mléčně bílé barvě. V hlavě mi pulzovala myšlenka na trochu čerstvého vzduchu. Jinak hrozilo, že bych se zalknula. Ale nohy odmítaly vykonat, co hlava chtěla.

S hlubokým povzdechem jsem zavřela oči, jako bych se přemlouvala k pohybu. Bezvýsledně. Mé tělo strnule čekalo na příchod nenáviděného manžela. Jako by se i ono proti mně spiklo spolu s mými rodiči, kteří vidí jen výhodný obchod, pak společenský vzestup a pak, až někde na samém konci, štěstí své dcery.

Balkonové dveře znovu upoutaly mou pozornost. Dlouhá splývavá záclona se pohnula. Na kůži jsem ucítila závan ledového vzduchu. Kdo otevřel dveře? A kdy? Nasucho jsem polkla a spustila nohy na podlahu. Po dlouhých minutách první pohyb, kterého jsem byla schopná. Napadlo mě, že to možná bude zloděj. Bože, kéž by mě chtěl zabít!

Váhavými kroky jsem se blížila ke svému cíli. Natáhla jsem ruku před sebe. Ten pohyb se mi zdál naprosto přirozený, jako by to ani nebyla moje vůle. Jen prostý reflex. V rukách jsem ucítila jemnou látku záclon. Všechno kolem mne jako by najednou šlo tisíckrát zpomaleně. Odtáhla jsem záclonu stranou. Mé srdce mezi tím splašeně tlouklo. Začínalo se ve mně hromadit napětí a vzrušení.

Dveře na balkon byly opravdu dokořán otevřené. Na jejich prahu jsem se na jednu mizivou vteřinu zastavila, ale nakonec jsem přece jen vyšla vstříc temné noci.

Andělé - 9. kapitola - Nezabiješ

Sat, 02 Oct 2010 19:53:27 +0200

Nezáleží na tom, kdo jste. Ne v tu chvíli, kdy víte, že děláte správnou věc. I když vás většina lidí zatracuje, můžete jim dokázat svou hodnotu. I když vás neznají nebo nechtějí znát, je ve vašich silách přesvědčit je o tom, kdo ve skutečnosti jste. Je přirozeností lidí měnit se. U upírů je to složitější. Většinou zůstávají takový, jakými byli stvořeni. Přesto se může vyskytnout něco silného, co vás přiměje se změnit…

Zvedla jsem oči k nebi. Dávno bylo černé. Měsíc byl pryč. Nebi kralovaly jen miliony zářících hvězd.

Zaslechla jsem šelest křídel. Romi se za mnou snesla k zemi, jak nejtišeji dovedla. No, nebylo to dost tiše na moje vytříbené smysly, které jsem znovu začala využívat. Otočila jsem se. Podle očekávání v celé své andělské kráse. Bílé šaty, hebká křídla, vlasy tentokrát spletené do copanů a smotané kolem hlavy. Dost netypický účes na dnešní dobu, napadlo mě.

"Vzpomínáš na mládí?" zeptala jsem se a střelila pohledem na její hlavu.

Instinktivně si sáhla do vlasů. "Devatenácté století. Ta móda se mi líbila," řekla rozpustile.

Zkřivila jsem ústa v úšklebku a dál se věnovala své práci. Vlastně od teď naší práci. Na čas jsem musela sólovou práci odložit stranou. Nebyla jsem dvakrát nadšená, ale tohle jinak nešlo.

Podle Ludwiga máme co dělat s výjimečně nadanou démonkou, která se rozhodla trochu škádlit lidi. V zásadě bych nebyla proti, ale její představení mělo naplánovaný konec v podobě apokalypsy. A to není zrovna můj styl. Podvědomý instinkt ve mně volal: Žádní lidé, žádné jídlo. A to není zrovna uspokojivá myšlenka.

Přikrčila jsem se za zídkou, která ohraničovala pozemek, za nímž stál starý kamenný dům. Podle našeho informátora sídlo té dámy.

"Kdes nechala to trdlo?" zeptala jsem se.

V poslední době s námi Petr chodil všude. Romi to vysvětlovala tím, že ho chce mít pod kontrolou. Podle mě byl spíš tak příšerně neodbytný. Za posledních pár let se naučil pár kouzel a hned se považoval za velkého čaroděje. Uznávám, že má určitý rozhled, ale není to totéž jako pocházet z kouzelnické rodiny.

"Je doma. Spí. Nemyslím, že je nutné brát ho s sebou."

"Souhlasím," přikývla jsem.

Dům před námi byl tmavý. Žádné světlo nenaznačovalo, že by uvnitř byl někdo vzhůru. Neslyšela jsem nic, co by naznačovalo jakýkoliv pohyb. Samozřejmě byly moje schopnosti na tu dálku omezené, ale nemyslím, že zas až tolik. Bylo by velmi jednoduché tam jen tak vpadnout. Pravděpodobnost toho, že na nás ta apokalyptická slečna bude připravená, byla hodně vysoká. I když my bychom pravděpodobně přežily. Ať už připravila jakoukoli past.

Na druhou stranu Ludwig mohl lhát a v tomhle domě nikdo nebydlí. Nezbylo nám, než v tichosti vyčkávat na nějaký podnět. Posadila jsem se do trávy pod zídku a rozhodla se čekat.

Také Romi brzy pochopila, že tam nemůžeme jen tak vpadnout. A tak se proměnila do své lidštější podoby. Posadila se vedle mě s nohama nataženýma před sebe a rukama podepřená za zády.

"Měl pravdu?" zeptala se najednou, dívaje se na hvězdné nebe.

"Kdo?" zeptala jsem se zpátky.

"Ludwig. Opravdu jsi Charlotte de Boesinghe?"

Povzdechla jsem si. Cítila jsem, jak se mi zase jednou pořádně prokysličily plíce.

"Záleží na tom?" Neodpověděla. Jen se na mě dlouze podívala. Dalo se z toho odvodit, že jí na tom záleží. "Ano, skutečně jsem se kdysi jmenovala Charlotte de Boesinghe. Ale už tři sta let nikdo takový neexistuje."

"To tedy znamená, že jsi upírkou už přes čtyři sta let, když uvážím, kdy ses "ztratila"."
Přikývla jsem. "Čtyři sta devadesát čtyři přesně. No jo, už jsem hodně stará."

"O třicet let starší než já," přiznala tiše.

Podívala jsem se na ni. "Nikdy jsem neznala žádnou Romi Hofmannovou. Ty si nebyla Belgičanka, že?"

Zakroutila hlavou. "Jsem Němka. Jmenovala jsem se Rosemarie Halemová. Romi je zkratka."

"Stát se andělem není snadné," namítla jsem.

"To není," souhlasila. "Musíš se přiblížit světcům. Být čistá a zemřít násilnou smrtí."

Tázavě jsem se na ni podívala. Bylo jasné, že ona zemřela násilnou smrtí. Jenom jsem si nedokázala představit, kdo by ublížil někomu takovému.

"Byla jsem z protestantské rodiny. No, a naše doba nebyla zrovna tolerantní, co se týče vyznání."

Sklopila jsem hlavu. Ano, tohle jsem věděla. Obzvlášť proto, že i já sama jsem byla vychovávána jako přísná katolička. Kolikrát jsem se nad tím musela smát. Nezabiješ - jedno z přikázání. Na začátku své nové existence jsem ho porušila snad tisíckrát. Dokud nepřišel ten zlom. To, co mě přinutilo přestat zabíjet.

Naděje a obavy jsou nerozlučné...

Sat, 25 Sep 2010 13:02:48 +0200

Naděje…Vysvětlovat ten pojem? Zbytečné. Každý si pod tím dokáže něco představit. A ať už je to cokoli, je to váš výklad a já nemám v úmyslu na něm cokoli měnit.

Naděje a obava jsou nerozlučné. To řekl François de La Rochefoucauld.

Ale je to skutečně pravda? Opravdu se bojíme toho, v co doufáme? Dejme si pár příkladů a vy sami pak můžete posoudit, zda je to pravda nebo ne.

První příklad - možná trochu kýčovitý - z citových oblastí: Se sousedovic holkou/klukem se znáte už od školky. Stále doufáte, že společná cesta do školy, společná lavice a dokonce i společné psaní úkolů, by jednou mohlo znamenat mnohem víc, než jen frázovité přátelství. Zároveň ale pociťujete zvláštní tíseň z toho, co bude, když se to nepovede. A když se to povede, na jak dlouho to bude? Takže, když se konečně přestanete klepat z toho, že budete odmítnuti, přijde jiný strach z toho, že dostanete kopačky.

Druhý příklad z oblasti blogů a spisovatelství: Dejme tomu, že jste právě vytvořili svůj první blog. Vaším cílem je napsat v co nejkratším čase dokonalou povídku. Nejlíp přesně takovou jakou jste včera dočetli někde jinde. Už když píšete první větu, si představujete, jak vám pod článkem přibývají obdivné komentáře. Jenže těsně před tím ne zmáčknete Vložit, vás začne hlodat pochybnost. Co, když se to nebude líbit? Co když to nikdo nebude číst? Nikdo tam nebude chodit? Budu to psát zbytečně? Jo, to je riziko. A měl by s ním počítat každý, kdo má nějaký blog.

Třetí příklad - v žádném případě nechci, aby to vyznělo jako urážka, protože i když já sama nejsem věřící, respektuji víru ostatních - z oblasti náboženství: Jste věřící. Věříte ve spasení a posmrtný život. Žijete v domnění, že na smrti není nic špatného. Že váš život bude pokračovat na dalším, možná lepším, místě. Ale pak přijde ten okamžik, kdy cítíte, že umíráte. Váš čas se nemilosrdně krátí a, i když máte stále svou víru, najednou cítíte strach ze smrti. Obavy z toho, že přece jen nebude nic.

Dobře, tak to byly tři příklady. Vraťme se tedy k původní otázce: Je skutečně pravda, že naději doprovází obavy? Odpověď? Je to subjektivní. Každý se k daným věcem dokáže postavit jinak. Možná, že vy byste se v příkladových situacích zachovali jinak. A to je právě to. Každý jsme jiný. Prožíváme své malé i velké naděje, ale nikdy ne jenom je. Často jim dělá společnost i další pocit. Ať už jsou to obavy, nadšení nebo adrenalin.

Přijdu tě zabít

Tue, 21 Sep 2010 18:49:43 +0200

Po dlouhé době se zase rozpovídám o mojí knihovničce Četla jsem docela pocitvě, ale nebyl čas na psaní...jak bycho nazvala...subjektivního pohledu? Knížku Přijdu tě zabít od Kathy Reichsové jsem měla půjčenou na začátku prázdnin, tak se pokusím vzpomenout si, jak na mě působila. Moc toho asi dohromady nedám, ale dobře mi tak, aspoň budu příště psát rovnou.

Kdo prošel můj dotazník, tak asi ví, že mám ráda Sběratele kostí, takže jsem si nemohla odpustit knižní předlohu. První, co mě okamžitě bilo do očí, byl fakt, že Temperance je rozvedená a má dospělou nebo skoro dospělou dceru a také její pohled na svět je mnohem "normálnější" bez potřeby najít ke všemu racionální vysvětlení.

Ale teď čistě ke knížce.

Psaná v ich-formě, opět se přikláním k názoru, že je to lepší. V detektivkách je asi opravdu praktičtější sledovat jen jednu linii.

Musím se přiznat, že ze začátku jsem se do četení musela nutit, ale později mě to pohltilo. Popis prostředí i práce je barvitý a působí věrohodně (vzhledem ke specializaci autorky se není co divit). Zhruba v půlce, kdy se začíná naplno rozjíždět vyšetřování sériových vražd, je moc hezky popsán postup vyšetřování, kousek po kousku.

Líbilo se mi, že až do konce jsem vlastně nevěděla, kdo je vrah, protože ta postava tam nikdy před tím nevystupovala.

Malé shrnutí: napínavá detektivna, skvělí popis míst, lidí i práce, děj jde plynule, čte se moc hezky, romantika - nulová :D takže kdo radši žánr pusa sem pusa tam, tak tohle není pro vás.

Andělé - 8. kapitola - Vina

Mon, 20 Sep 2010 19:59:40 +0200

Neustále je potkáváte kolem sebe. Lidi, kteří říkají, že oni si nevybrali, že se chtějí narodit. Že se jich na to nikdo neptal. Nepatrně se usmíváte nad jejich hloupostí. Protože vy si uvědomujete, že není nic křehčího než lidský život. Tak snadno, jako byl dán, může být i vzat. Pod rukama vám za ta léta prošli desetitisíce takových lidí. Jste upír a lidé říkají, že pro vás lidský život nic neznamená. Ale to není pravda. Každé srdce, které slyšíte tlouct, každá kapka krve, kterou ochutnáte, každé teplé tělo, které vám projde rukama, vám připomíná, že jste kdysi byli taky takoví. Vrací vám vzpomínky. A zvlášť tu jednu. Vás se taky nikdo neptal, jestli se chcete stát krvelačnou zrůdou. Jestli chcete být upírem…

Neklidně jsem přešlapovala před kostelem. Co chvíli jsem vrhala vražedný pohled na dva chrliče nad vchodem. Existovalo jen velmi málo věcí, které by mě mohly zastavit nebo mi dokonce ublížit. Neuvěřitelně mě rozčilovalo, že chrliče patří mezi tu

hrstku. A ještě mnohem víc to, že Ludwig to nejspíš věděl. Jinak by sotva běžel do kostela.

Zastavila jsem s očima upřenýma na vchod do kostela a pohrávala jsem si s přívěskem na řetízku. Nebýt téhle hračky nestála bych tu tak klidně, projelo mi hlavou. Instinktivně jsem zvedla hlavou k velkému žhnoucímu slunci nad hlavou. Další věc, která mě může zastavit. Co víc, zabít.

"Jde ven," zaslechla jsem najednou Romin hlas. Nebyl nijak hlasitý. Někde uvnitř kostela promluvila nejspíš jen šeptem, aby nerušila klid toho postávaného místa. Přesto jsem ho slyšela a okamžitě se přiblížila ke dveřím, jak nejvíc to šlo. A přirozeně také tak, abych byla co nejmíň vidět.

Ani ne za minutu už jsem ho slyšela. Nejspíš si nevšiml Romi a Petra, kteří ho viděli vycházet, protože se cítil jistý. Jeho srdce bylo skoro v normálu. Jakmile vyšel ven, držela jsem ho pevně kolem ramen.

"Radila bych ti, abys moc nevyváděl," řekla jsem skrz široký úsměv. "Jinak je po tobě dřív, než mrkneš."

"Myslí to vážně," ujistil ho Petr, který se připojil i s Romi k jeho druhému boku.

Ludwig se podíval z jednoho na druhého, a pak poraženě přikývl. Vedli jsme ho rušnými ulicemi zalitými odpoledním sluncem a pospíchajícími lidmi. Zastavili jsme až v opuštěném parku. Okamžitě jsem ho přimáčkla k jednomu ze stromů. Přiznám se, že jsem trochu ztratil nervy. Naštval mě svým útěkem do kostela. To jsem mu rozhodně nechtěla odpouštět.

"Takže, teď nám hezky povíš, kdo je ta ženská, která si u tebe objednala to kouzlo," řekla jsem výhružně, ale ještě pořád s příjemným tónem hlasu.

Naprosto idiotsky se zazubil. "A když ne?"

Krátce jsem se otočila na Petra a Romi.

"Je možný, že je tak pitomej?" Podívala jsem se zpět na Ludwiga. Tentokrát s vytaženými špičáky a ostrým zasyčením. "Víš, tahle možnost neexistuje. Prostě nám to řekneš. A já si potom velmi pečlivě rozmyslím, jestli tě nejdřív zabiju, než ti urazím palici."

"Charlotte," napomenula mě Romi. Ostatně to tak nějak bylo jejím zvykem. "Mohla bys být jemnější."

"Jen jí nech. Aspoň bude sranda," zaradoval se k všeobecnému údivu Petr.

"Od kdy jsi příznivcem vysávání krve?" zeptala jsem se ho, ale tentokrát už jsem z Ludwiga nespustila oči.

"Charlotte?" zeptal se Ludwig přiškrceným hlasem. "Charlotte de Boesinghe?"

Na okamžik mi vyrazil dech. To jméno jsem neslyšela nikoho vyslovit skoro pět set let. Rozhodla jsem se na to nijak nereagovat.

"No, ovšem. Jsi to ty. Dcera pana de Boesinghe, která se ztratila v roce 1516 v Belgii."

"To nehraje vůbec žádnou roli na tom, že ti rozervu hrdlo a vysaju z tebe každou kapku krve." Teď jsem se opravdu nepotřebovala ohlížet zpátky. Kdo jsem nebo spíš, kdo jsem bývala, vím i bez něj. Naklonila jsem se k němu.

"Počkej, počkej!" zarazil mě.

Odtáhla jsem se s tázavým pohledem.

"Můžu ti dát, to co ti William slíbil," řekl a záhadně se při tom usmál.

Taky jsem se usmála. Ale jen na chvilku. Pak jsem se k němu znovu naklonila. Ale tentokrát ne proto, abych ho vysála.

"Už mi není šedesát. Takže tohle na mě nezkoušej," sykla jsem mu u obličeje.

Bylo mi jasné, že William si kdysi, tak jako většina gramotných lidí té doby, vedl deník. Ten jeho byl oproti ostatním deníkům poněkud jiný. Obsahoval většinu kouzel, na která se William kdy zmohl a přirozeně také jeho setkání s nejrůznějšími tvory té nadpřirozené části lidstva. Nepochybovala jsem o tom, že v jednom z těch zatuchlých deníků v hnědé kůži je také velmi barvitě vylíčeno setkání se mnou. Byla jsem tehdy bezpochyby první upír, kterého potkal. Byl mnou doslova fascinován. Dovoloval mi z něj pít. To bylo naopak pro mne něco nového, takže se karta velmi brzy obrátila. V našem symbiotickém vztahu, to byl on, kdo začínal mít navrch. Využíval mou jedinou slabinu - touhu být opět člověkem. Tvrdil, že upír je v podstatě jen kletba, která se dát zrušit. Tehdy jsem tomu věřila. Dokonce i tomu, že ji dokáže stáhnout. No, chybami se člověk učí. Velmi rychle jsem poznala, jakým směrem se vlastně ubírá to jeho čarování. Chtěl mě jako nástroj na zabíjení těch, kteří mu zabili matku. Řekl, že když mu pomůžu, zvrátí tu kletbu. Mou největší vinou je, že jsem mu pomohla.

Mlha

Fri, 17 Sep 2010 21:01:52 +0200

Při promazávání počítače jsem narazila na takový malý povídání, který jsem napsala někdy minulý rok. Není to nic moc, ale rozhodla jsem se, že se o to s vámi podělím :) Berte to, prosím, s rezervou, nevzpomínám si přesně, ale myslím, že jsem se chtěla jenom vypsat z mizerný nálady...

Na tichou krajinu se lehce snášela bělostná třpytivá mlha. Sluce, které stálo na modré obloze, jako by bylo jen zlatou mincí na blankytném atlasu. Jeho paprsky nemohly prostoupit hustou mlhou. Všude bylo ticho. Jen odkudsi se ozýval dívčí pláč…

V té tiché krajině nebyl nikdo. Jen podél pastvin rostly staré bezy. Jen oni znaly tajemství toho pláče. Jen oni, v jejichž vzpomínkách zazníval místo pláče smích.

Tajemný smích mizel a znovu se rozezníval. Mladé smrčky, které vysázeli nedávno lidé, se třásly. Tajemná dívka bez tváře, tajemný pláč bez slz. Ale ty bezy chtěly vyprávět. Chtěly konečně prozradit tajemnou minulost těch míst. Chtěli se podělit o utrpení dívky, jejíž pláč se ozýval po staletí v bílé mlze.

"Stojíme tu už hodnou řadu let. Znali jsme tu dívku. Znali jsme její smích. Teď známe jen její pláč. Žila tu, dýchala stejný vzduch a oplácela polibky, toho, kdo ji miloval. Naše větve je chránili před sluncem i před zraky ostatních. Je to už tak dávno. Tak dávno jsou pryč ty doby, kdy mužským vlastnostem dominovaly čest a hrdost. A právě v téhle době žila ona. To tahle doba jí vzala všechno. Hrdost jejího bratra, který byl rozhodnut bránit čest sestřinu a pozvedl proti její lásce zbraň.

Byli jsme jen tichými svědky souboje, který proběhl za chladného podzimního rána, kdy se na zem snášela mlha. Mlha, v níž se objevila ona, aby naposled sevřela v náruči tělo mrtvého milence. Aby navždy proklela svého bratra a kraj, ve kterém vyrostla. Pak už ji nikdo neviděl. Jen v kraji pod jejím prokletím jako by se zastavil čas. Mlha, studené slunce i její pláč… To všechno zůstává stejné. Jen mi stárneme. A vyprávíme příběh, který lidé už zapomněli."